S internetovým pornem jsem se poprvé setkal poměrně „pozdě“, mohlo mi být zhruba 16 let. Na rozdíl od většiny lidí si svůj první kontakt s pornem vůbec nepamatuji. Píši „pozdě“ v uvozovkách, protože většina lidí, kteří se stanou závislými na pornu, se s ním poprvé setkává v průměru kolem 11 let. Uvozovky u slova zároveň používám proto, protože i tak to stále bylo nesmírně brzo, kdy můj mozek, nervový systém, moje tělo a především moje citlivá duše nebyly na něco takového připraveny.
Do té doby jsem znal masturbaci pouze s fantaziemi nebo s fotografiemi, ale s objevem internetového porna jsem se na něj rychle přeorientoval a začal jsem ho používat kdykoliv, když jsem měl možnost. Sledoval jsem ho pak zhruba dalších šest let, po celou dobu střední školy a na začátku vysoké. Nutno říct, že jsem to v té době nevnímal vůbec jako problém. Až zpětně mi dochází, jaký to na mě mohlo mít vliv. Nedíval jsem se denně, ale často. Některé dny jsem se díval i pětkrát. Nekladl jsem si žádné otázky ohledně problematičnosti internetové pornografie, ať už z hlediska škodlivosti pro mě nebo pro druhé.
Zhruba ve dvaceti letech jsem navázal svůj první partnerský vztah a také jsem se začal zajímat o duchovní cestu, zkoušel jsem meditovat, navazoval jsem kontakt s Bohem (Vyšší Silou). Ve světle těchto dvou věcí (vztah a duchovní cesta) mi porno začalo připadat čím dál tím méně zajímavé a díval jsem se čím dál tím méně. Porno mi začalo připadat spíše komické než vzrušující. Rozrušovalo mou mysl a mezery mezi sledováními byly čím dál větší. Po jedné intenzivní duchovní zkušenosti v roce 2015 jsem se sledováním internetového porna spontánně přestal. Ovšem jen dočasně.
Porno jako lék na nemoc
Zhruba po roce a půl se do mého života postupně vplížila komplexní psychosomatická nemoc, která zasahovala moje tělo i mysl. Prožíval jsem čím dál tím více bolesti v těle i v duši. Jako by se moje vědomí zamlžilo, nevěděl jsem kdo jsem, kam můj život směřuje, ztratil jsem kontakt s Vyšší Silou. Můj vztah se začal postupně rozpadat. Vše bylo o to obtížnější, že jsem se snažil vytěsňovat jak nemoc, tak své vztahové problémy, místo toho abych je vnímal, přijal a konstruktivně řešil. Byl jsem plný bolesti, strachu a osamění.
Když tyto pocity eskalovaly, začal jsem mít první relapsy (říkal jsem tomu „propady“), kdy jsem se opět díval na porno. Tentokrát už jsem to ale vnímal hodně problematicky, jako něco, co dělat nechci, co do mého života nepatří. Věděl jsem, že tím znečišťuji svoji duši, že se potom necítím dobře, že těch několik minut, maximálně desítek minut zapomnění na bolest, nestojí za ty pocity viny, vyčerpání a zhnusení, které poté přicházely. A i když jsem se je snažil nevnímat, byly tu. A i když jsem si vždycky říkal „tentokrát už to bylo naposledy“, tak nebylo.
Naopak. Relapsy přicházely nejprve párkrát do roka, ale jak nemoc neodcházela, úzkosti zesilovaly a pocit osamění a absence smyslu života byly stále silnější. V posledních dvou letech se stalo sledování internetové pornografie mým základním „anestetikem“. Anestetikem podobně „účinným“, jako je pití alkoholu, píchání heroinu nebo řezání se nožem. Relapsy už se neděly jednou za čtvrt roku, ale čtyřikrát týdně.
Začarovaný kruh bolesti a euforie
I když jsem si vždycky říkal: „Tentokrát už to bylo naposled. Musíš s tím skončit! Víš, že ti to škodí..“, nakonec mě stejně vždy ovládlo ono hrozivé a nepochopitelné, zcela nepředvídatelné zaslepení mysli a vůle. Vy, kdo jste se také setkali se závislostí na pornografii (nebo na čemkoli jiném) víte, o čem mluvím. A tak jsem se točil ve spirále fyzické bolesti, která způsobovala psychickou úzkost (nebo naopak). V této bolesti a úzkosti mi můj závislý mozek nabízel jediné východisko – alespoň několik minut v tom hypnotickém transu, alespoň na několik minut probudit sexuální (životní) energii, alespoň několik minut iluze v onom „pekelném ráji“. A poté o to horší pád a návrat do ještě větší psychické úzkosti, fyzické bolesti atd. Kdybych měl svou zkušenost se závislostí shrnout do dvou slov, zněla by: absolutní zoufalství.
Připadal jsem si jako šílenec – dělal jsem to, co jsem nechtěl. Přišlo mi to jako bezvýchodná situace. Moje závislost na pornografii spolu-zapříčinila i rozpad mého tehdejšího (druhého) vztahu, ve kterém jsem byl šťastný a jehož konec byl pro mě velmi bolestný. Přesto mi probuzení se z noční můry trvalo ještě několik dalších měsíců.
Věděl jsem, že internetová pornografie škodí jak mojí duši, tak mému mozku. Znal jsem v hrubých rysech princip fungování závislosti i to, jak internetová pornografie závislost vyvolává. Nebyl jsem ale schopen přestat. Nebyl jsem schopen přestat kvůli sobě. Poslední den roku 2022 se ale cosi zlomilo.
Pravda, která mi pomohla ven ze závislosti
Po „silvestrovském“ relapsu jsem se náhle rozhodl zjistit celou pravdu o internetové pornografii, o jejím fungování a dopadu nejen na uživatele, ale i na lidi, kteří v ní účinkují. Zjistil jsem si víc o mechanismu závislosti, avšak rozhodující pro mě bylo zjištění, jak úzce je pornoprůmysl spjatý s vykořisťováním lidí – především žen, ale i mužů. Vždy jsem to tušil, ale byla to pravda, kterou jsem před sebou hluboce skrýval a nechtěl se jí podívat do tváře. Nyní jsem se jí podívat do tváře odhodlal. Bylo to děsivé.
Za průlomový pro mě byl rozhovor s Jane Doe, ženou, která byla unesena a několik hodin brutálně znásilňována. Z jejího znásilnění pak vzniklo jedno z nejpopulárnějších porno-videí na internetu. I ženy, které se účastnily natáčení porna „dobrovolně“ (například ze sociální nouze nebo v mládí z nezralosti) si často odnášejí trauma. Včetně některých bývalých slavných „hvězd“, které předtím zářily na nebi tohoto temného podsvětí. Samozřejmě nikoli všechny herečky a herci v porno-videích jsou oběťmi znásilnění, manipulace nebo si odnášejí trauma. Je jich však nesmírně mnoho. Nakonec – i jeden jediný člověk by byl mnoho.
Po tomto prozření skrze poznání skutečné pravdy jsem prožíval smíšené pocity. Na jednu stranu jsem cítil obrovskou radost z toho, že jsem osvobozen. V tuto chvíli jsem si uvědomil, že už se na porno nikdy nepodívám, protože jakékoli kliknutí zvyšuje poptávku. Poptávku po objektivizaci lidského těla, poptávku po devalvaci sexuality, po zneužívání chudoby a neštěstí druhých lidí. Poptávku po znásilňování, drogách, únosech, zastrašování a vraždění. Teď už to není „já nechci, ale…“. Teď už to je „já nemůžu – tečka“. A tak to zůstává.
Na druhou stranu jsem cítil obrovský šok, hrůzu a zhnusení nad lidmi, kteří takové věci páchají, nad společností, která toto umožňuje a normalizuje, a nejvíc nad sebou samým, že jsem se na něčem takovém podílel a už to nikdy z historie svého života nesmažu.
Osvobození, vina a přijetí
Hořkosladká chuť osvobození a viny. Ale vím, že bych to měl přijmout, že bych měl přijmout sám sebe. Neměl jsem dostatek informací a byl jsem ve spárech závislosti, ve spárech bolesti a zatemnění mysli.
Toto svědectví je svým způsobem terapií, kterou se snažím alespoň na symbolické rovině odčinit, na čem jsem se podílel, a tuto kapitolu svého života definitivně uzavřít.
Bylo to tedy poznání pravdy a soucit s druhými trpícími bytostmi, co mě osvobodilo. Třeba vám to taky pomůže. Třeba vám pomůže něco jiného. Nevzdávejte to. Cesta ven existuje, teď už to vím. Jste krásní lidé a stojíte za to. Každý z vás, kdo tento text dočetl až sem.
