Je mi 31. Za pár dní to bude rok, co se mi daří abstinovat od pornografie a nutkavého navštěvování sexuálních podniků, kde jsem za různé, často i drsnější formy sexu utrácel značné množství peněz. Vím, je to poměrně krátká doba. Pro mě je to však úspěch, o kterém se mi ještě nedávno vůbec nesnilo. V mém životě totiž nehrála roli jen pornografie a návštěvy sexuálních podniků, ale i alkohol a drogy. Od návykových látek však abstinuji delší dobu. Během své cesty za abstinencí jsem si uvědomil, že léčba nikdy nekončí. Je třeba být stále ostražitý. Je třeba stále růst – pracovat na sobě, protože závislost má dlouhá chapadla a pokud ustrneme, jde po nás.
Dětství a dospívání
Na základní škole jsem byl ukázkovým prototypem outsidera. Byl jsem nevýrazným, zakřiknutým klukem schovávajícím se v poslední lavici. Moc kamarádů jsem neměl. Tím mým nejlepším byl třídní šprt. A jak jsme to měli s holkama? To je asi všem jasné… Narozdíl od mého kamaráda jedničkáře – já na tom nebyl příliš dobře ani se známkami. Nikdy jsem nepropadl, ale na vysvědčení jsem měl často hromady čtverek. Ve škole, ani mimo školu mě kromě fotbalu příliš nic nebavilo, a tak jsem si našel jiné „zájmy“.
Během promarněných dnů jsem cítil energii, která chce ven a kterou neumím ventilovat zdravým způsobem. Postupně jsem se dostal k masturbaci a pornografii.
Když na mě někdo z mých mála kamarádů zazvonil – neotvíral jsem. Jen jsem „nenápadně“ kouknul přes záclonu, abych zjistil, kdo to zvoní a běžel zpět k pornografii. A běda, když jsem se vrátil ze školy a byl doma brácha. To jsem div zlostí nevybouchnul, když jsem nemohl porno sledovat.
Čím dál tím víc jsem se izoloval a jediným mým spojením se společností začal být alkohol. S ním jsem začal asi ve 13 letech. Z nemluvného kluka se tak na večírcích stával veselý společník. Alkohol mi dodával pocit, že někam patřím a od vrstevníků jsem díky němu začínal pociťovat jistý respekt. A to se mi moc líbilo.
Po základce jsem tak nějak pouze z povinnosti nastoupil na střední školu na obor Elektrikář. Škola mě samozřejmě nebavila a kvůli opakujícím se potížím s kotníkem jsem přestal i s fotbalem (dnes toho lituji a vnímám to částečně jako výmluvu). Neměl jsem žádné životní plány a mým jediným zájmem se stalo popíjení alkoholu a sledování pornografie.
V kruhu recidiv a pokusů o abstinenci
S odřenýma ušima jsem se vyučil. Na nástavbě jsem vydržel asi půl roku a čekal mě přechod do pracovního procesu. A nejen to. Měl to být vlastně i přechod do reality – do běžného života. Ten jsem, jak už vše napovídá – úplně nezvládl. Střídal jsem různá nekvalifikovaná zaměstnání a nikde jsem příliš dlouho nevydržel. Zkrátka jsem putoval od ničeho k ničemu. K pornografii a alkoholu jsem přidal i tvrdé drogy. A tenhle, řekl bych – závislostní triatlon, mi začal způsobovat potíže ve všech oblastech.
Vrátím se ale zpět k pornografii a sexuálnímu chování. Vztah jsem v té době nikdy neměl a klasický sex (za který bych neutratil peníze) 3x a z toho jsem byl vždy notně opilý. Postupně mi přestávala stačit normální pornografie. Tolerance se zvyšovala a začal jsem vyhledávat čím dál tím více extrémnější formy videí, plné drsného sexu a BDSM. Nejen však to. Chtěl jsem si tyto sexuální zážitky prožít i naživo a začal jsem tak jezdit po republice a utrácel v BDSM salonech a na privátech spousty peněz.
Je jasné, že alkohol a drogy ničí fyzické a psychické zdraví. Já začal vnímat, že tyhle oba typy zdraví mi ničí i pornografie. Výčitky, nízké sebevědomí, strach z komunikace, ztráta zájmů… Mohl bych pokračovat do nekonečna. Cítil jsem také, že mi pornografie začíná ničit i fyzické zdraví – respektive zrak – a to mi začalo vadit. V té době už se pornografie nesledovala jen na počítačích, ale i na chytrých telefonech. Jeden jsem měl i já a často jsem do pozdních nocí, ale i brzkých rán sledoval pornografii na telefonu. Ráno jsem pak dlouho viděl tak nějak rozmazaně jako přes sklo. Časem jsem si taky všiml, že mi před očima v zorném poli přebíhají všelijaké mžitky, či skvrny. Nejsem lékař a nevím, nakolik mi to způsobilo dlouhodobé čumění do telefonu a PC, ale tenhle problém mi doposud zůstal.
Byl to bludný kruh a samoléčby samozřejmě nezabíraly. Maximálně jsem vydržel nesledovat porno tak 17 dní, pokud si vzpomínám. V zoufalství jsem si taky jednou přestříhal dráty od PC a vyhodil chytrý mobil do kanálu, abych se k pornografii nedostal. Vždy jsem se k ní ale nějak dostal.
S pornografií se tak nějak dá skrytě „žít a fungovat“ delší dobu. Nešlo to ale s alkoholem a drogami, které jsem v té době stále užíval. V mých 25 letech jsem se neúmyslně předávkoval a skončil tak na JIP. Tam jsem se rozhodnul nastoupit na svou první protitoxickou léčbu. A takových léčeb jsem absolvoval nakonec deset. Do toho mám za sebou šest jiných pobytů na psychiatrii, kvůli předávkováním, úzkostem, či jiným stavům spojených s mým tehdejším životním stylem. Dohromady tedy šestnáct pobytů v zařízeních tohoto typu. Slyšíte správně.
Nebudu zde popisovat každou léčbu zvlášť. Bylo by to opravdu na dlouho a scénář by byl vždy podobný. Jak jsem totiž již psal v prvním odstavci mého příběhu – snažím se k mé cestě k úzdravě přistupovat, jako k celku. Jako k procesu učení a sebepoznání, který nikdy nekončí. Přesto, že jsme si my závislí obecně v našich příbězích podobní, každý člověk přece jen vyrůstal jinak a každý má trochu jiné příčiny, proč se stal závislým. Já nejprve zjistil, že jsem v životě neměl žádný řád, koníčky a hlavně žádnou stabilní práci. Tedy žádné povinnosti. Nepochopil jsem to hned v první léčbě, nebo jsem s tím minimálně ještě nic nedělal. Postupně však ano. Začal jsem běhat, koupil jsem si foťák, začalo mě bavit si číst a tak dále. Abstinenční šňůry se sice zvětšovaly, ale nakonec vždy přišla recidiva. Nejprve jsem začal sledovat porno. Pak alkohol a drogy.
První kroky k lepšímu životu
V roce 2019 jsem měl dva negativní zážitky spojené s drogami a alkoholem, po kterých jsem definitivně přestal. Nezvládl jsem to sám. Strávil jsem zase nějakou dobu za zdmi léčebny, ale k návykovým látkám jsem se už nevrátil. K ideálnímu životu bylo však stále daleko. Bydlel jsem s rodiči, občas jsem měl nějakou tu brigádu, ale na vlastních nohách jsem pořád nestál a to hlavní – sledoval jsem stále pornografii. Do toho jsem opět začal objíždět ČR, navštěvovat všemožné erotické podniky a utrácet peníze za sex. Byl jsem zoufalý a nevěděl, jak situaci řešit. Tenkrát jsem se ani nedoléčoval a neměl jsem svou situaci s kým konzultovat. S velkým studem, že má situace bude zlehčována a nepochopena, jsem napsal do jedné z léčeben, jestli bych k nim nemohl nastoupit s tím, že jsem „jen“ závislý na pornografii a sexuálním chování a nedokážu si už sám pomoci. Situaci však nikterak nezlehčovali a já tam nastoupil.
V léčebně jsem si vyřídil pobyt v terapeutické komunitě, kam jsem později směřoval. Pobyt tam pro mě byl opět náročný. Jako introvert a stále poměrně plachý člověk, jsem se pohyboval na malém prostoru se spoustou lidí. Už jsem také neřešil jen témata režimu a řádu v mém životě, ale dostal jsem se i k hlubším tématům. Snažil jsem se porozumět vztahu s mými rodiči, tomu proč mám strach komunikovat s lidmi, proč si nedokážu určit hranice s ostatními, nebo proč mi nejde udržet si stabilní práci a nezvládám tlaky běžného života.
Šťastně, ale pracně k abstinenci
Z komunity jsem cca po 6 měsících odešel s tím, že ji nemám řádně dokončenou (momentálně usiluji o řádné ukončení ex post). Vrátil jsem se domů. Byl duben 2021. Vše ze začátku nebylo nejrůžovější. Stabilní práci jsem neměl a poměrně rychle jsem se vrátil ke sledování porna a utrácení za sexuální aktivity. Začal jsem se však pravidelně doléčovat a s paní adiktoložkou spolupracuji a řeším svá témata doposud. Ona mi také doporučila organizaci NePornu. Následně jsem ji kontaktoval. Tam mi přidělili e-kouče Matěje, který mi v mé cestě ke střízlivosti též velmi pomohl. Po pár měsících jsem si našel normální práci na plný úvazek. Vše se začalo pomalými kroky zlepšovat. Také jsem v té době začal pravidelně chodit do kostela a připravovat se na svaté přijímání a postupně jsem se zapojil do života ve farnosti.
Byť přišlo pár recidiv – abstinenční šňůry se začaly opět postupně prodlužovat. Nyní už to bude rok od mé úplné abstinence.
Našel jsem si přítelkyni, se kterou jsme začali bydlet a plánujeme společnou budoucnost. Ve volném čase sportuji, cestuji a občas navštívím knihovnu. Zkrátka vedu normální život se všemi jeho radostmi, ale i strastmi. Pro mě je však podstatné, že je to život střízlivý. Svobodné rozhodování a abstinence stojí za to a je třeba si je hýčkat.
Nějaké to moudro na závěr
Ano, je to stále jen rok abstinence. Doba nikterak úctyhodná a relaps může přijít kdykoliv. Přesto si myslím, že jsem za života se závislostí nabyl jistých zkušeností a dovolím si pár slov na závěr.
Nechci znít pateticky a rozhodně neaspiruji o roli nějakého misionáře, ale v mém životě a k cestě za abstinencí sehrála a stále sehrává silnou roli víra. A je úplně jedno, jak si ji kdo představí. Mně dala sílu a naději a to i v dobách, kdy jsem ještě neabstinoval. Dala mi možnost vidět život a všelijaké situace nepovrchně, hlouběji a z perspektivy vyššího smyslu. A v neposlední řadě mi dala vytrvalost nevzdávat se a stále usilovat o abstinenci a střízlivý život, protože tak je to správné.
Za každým závislým stojí jeho osobní traumata a těžkosti, které ho do závislosti dostaly. Každý má však i svou vlastní cestu k uzdravení. Někdo se vyléčí sám za pomoci vlastního uvědomění. Někdo potřebuje odbornou léčbu a někdo jich potřebuje mnoho, než pochopí a uzdraví se. Každý má však naději. Nad nikým není třeba lámat hůl a soudit ho. Je třeba podporovat, i když se nedaří a stále věřit.
