Klasické začátky
S pornografií jsem se setkal poprvé přibližně ve třinácti letech. V té době jsem koukal “pouze” na lechtivé obrázky na stránkách, kde se tyto fotky hodnotily. O něco později, asi ve čtrnácti nebo patnácti, jsem začal sledovat videa. Nejdříve s “lehčím” obsahem, ale postupně jsem začal přitvrzovat. Tenkrát jsem si samozřejmě vůbec neuvědomoval, že by mohlo jít o nějakou závislost. To jsem zjistil, až když mi bylo osmnáct.
Před rodiči jsem se to snažil skrývat, protože jsme se doma o těchto věcech nebavili. Celkem rychle jsem vychytal časy, kdy jsem mohl porno sledovat nerušeně, aniž by si toho někdo doma všiml. Jednou se mě táta zeptal, jestli něco podobného nesledoval, protože našel v antivirové truhle virus s původem na porno stránkách. Zalhal jsem, že jsem na to klikl omylem, že mám tohle vyřešené a takové ty podobné řeči. Potom to už nikdo neřešil. Já si dával větší pozor a moje závislost se vesele rozvíjela dál.
Marné snahy s tím přestat
Až ve zmiňovaných osmnácti jsem si uvědomil, že se něco děje. V první řadě se ve mně ozvalo svědomí, protože jsem byl křesťan. Začalo mi docházet, že porno není úplně v pohodě. Ale vážnost celého problém jsem si plně uvědomil teprve ve chvíli, když jsem se pokusil přestat.
Při tomto pokusu jsem zjistil, že to bez porna nezvládnu víc týden. Tak jsem se začal snažit víc. Modlil jsem se, vymýšlel nejrůznější způsoby, jak přestat, ale nic nefungovalo.
Do toho jsem si všiml, jak se mění způsob mého přemýšlení. Například jsem koukal “na všechno, co se hejbalo,“ skrz porno fantazie, což bylo poměrně nechutný. Jako chápal bych, kdyby se holky kolem mě oblékaly vyzývavě. Jenže moje fantazie začala pracovat i u obyčejných holkek, které proti mě chodily po ulici a byly normálně oblečené. Nedovedl jsem holky vnímat jinak než jako sexuální objekty.
Uvědomil jsem si, že tohle není v pořádku, ale nevěděl jsem, jak to řešit. (Dneska bych řekl, že potřebuju restart mozku, ale tenkrát jsem o této problematice nevěděl vůbec nic.) A jelikož jsem se nedokopal k tomu, abych o tom problému někomu řekl, utápěl jsem se v tom problému sám.
Strach o tom někomu říct
Teda, řekl jsem to jednomu kámošovi, ale to fakt moc nepomohlo, protože jsme se o tom bavili dvakrát a tím to haslo. Jenže jsem potřeboval, aby to se mnou někdo řešil dlouhodobě. Hrozně jsem se bál o tom někomu dalšímu říct, protože jsem o tomto problému ve svém okolí moc neslyšel. V církvi se o tom obecně moc nemluvilo, takže jsem měl pocit, že jsem v tom úplně sám.
Každopádně jsem se nadále pokoušel potají bojovat se svou tajnou závislostí. Ironie, že? No a pokaždé, když jsem relapsnul, prosil jsem Boha o odpuštění a vyznával jsem, že to bylo naposled. Jenže jsem si časem uvědomil, že šlo jenom o prázdná slova. Už jsem tolikrát selhal a nic se nezměnilo. Měl jsem prostě pocit, že neexistuje žádná naděje. Vůbec jsem si neuvědomoval, že to celé musím brát jako závislost, se kterou je třeba pracovat, a že to chce čas. Takže jsem se jenom utápěl v sebelítosti a měl jsem pocit, že se toho snad nikdy nezbavím.
Jak z toho ven, co? To jsem taky nevěděl.
Prvních úspěch a selhání
Pak jsem ve svých osmnácti poprvé slyšel přednášku v církvi na toto téma. Ono se vyplatí jednou za čas uspořádat nějaký takový seminář, protože fakt nevíte, co lidé kolem Vás po večerech dělají. Hlavně je to problém u mladých lidí, kteří narazili na porno už třeba v jedenácti. Teď jsou naprosto zdeformovaní sledováním porna a nevědí, co s tím. Fakt doporučuju. Na tomto semináři, kde přednášející mluvil o své zkušenosti a šel s “kůží na trh,” jsem se konečně dozvěděl, jak svůj problém řešit.
Věřte nebo ne, ale po semináři jsem se rozhodl s pornem přestat a vydrželo mi to celý rok. Ani touto dobou jsem to s nikým aktivně neřešil, ale vědomí, že je tento problém rozšířený mezi dalšími lidmi mi pomáhalo. Po nějakém čase jsem se k pornu zase vrátil, ale ta závislost už nebyla tak silná. Nějakou dobu jsem sledoval ho tak jednou měsíčně, než se mi podařilo s ním skoncovat úplně.
Vztah jako silná motivace
Velkou motivací pro mě byl vztah s přítelkyní (nyní už manželkou). Uvedomil jsem si, že nechci, aby porno ovlivňovalo náš vztah, a tak jsem přistoupil k různým praktickým krokům, jak závislost omezit. Snažil jsem se omezit svůj čas na internetu a nevystavovat se nudě, která byla mým hlavním spouštěčem.
Protože jsem chtěl být k přítelkyni upřímný, řekl jsem jí o celém problému. Hodně jí to zranilo a ani moc nepomohlo, že jsem ještě několikrát relapsnul. V průběhu situace si začala uvědomovat, že to pro mě také není jednoduché, takže se nám společně, i přes to, že to bylo těžké, podařilo toto období přečkat.
Člověk se musí mít neustále na pozoru
Jak vidíte, tak i po dokončení restartu se člověk musí hlídat. Ta touha podívat se na nějaké fotky nebo videa jednoduše nezmizí z vašeho života. Jelikož jsme sexuální bytosti, tak je to celkem normální. Restart mi ale pomohl posunout se dál. Zbavil jsem se závislosti, takže pro mě pak bylo jednodušší tomu pokušení odolávat.
Nyní se už nepovažuji za závislého, ale to nic nemění na tom, že se musím stále hlídat. Vím, co se mnou porno dělalo, takže se k němu už nechci vracet. Bez porna jsem si začal více uvědomovat hodnotu žen kolem sebe a přestal jsem je vidět jen jako sexuální objekty. Hodně si uvědomuji změnu myšlení, která přišla s vyléčenou závislostí. Můžu lépe vidět realitu, kterou nezkresluje fikce, kterou nám porno předkládá.
Zápasili jste také se závislostí na pornu? Podělte se s druhými o svůj příběh a napište nám.
