Můj příběh začíná ve věku 10 let na Kypru.
Jako malej jsem byl hyperaktivní společenský dítě s tehdy nediagnostikovaným ADHD. Rád jsem trávil čas s ostatníma dětma, a dovolená v tom nebyla výjimkou. U hotelového bazénu jsem se skamarádil s českým klukem podobného věku. Netrvalo dlouho a byli z nás situačně nejlepší kámoši.
Long story short, jednoho dne mi vysvětlil, jak se masturbuje. Tehdy jsem se na to moc nesoustředil a vlastně jsem na to zapomněl do doby, než jsem další rok ležel nemocný sám doma. Tehdy jsem si na to vzpomněl a zkusil tu věc, o které mi vyprávěl. V podstatě to bylo něco ve stylu jako „když si ho budeš honit dost dlouho, tak se pak budeš cejtit fakt dobře”.
Tak jsem to zkusil. Řekl jsem si, že stejně nemám co lepšího na práci, a tak to zkusím i přes to, že jsem tomu tehdy moc nevěřil.
První příjemné pocity ihned vystřídaly těžké období
Nečekaně to, co mi tvrdil byla pravda a cítil jsem se v tu chvíli tak moc dobře, jak jsem se do té doby nikdy necítil. Samozřejmě jsem se takhle jako malé dítě chtěl cítit pořád, a tak jsem to dělal, co to šlo. Ve 13 letech, kdy jsem měl svůj první mobil s bluetooth se k tomu přidalo i porno a já objevil úplně novej svět. Tehdy jsem si toho ještě nevšiml, ale dost dobře si vzpomínám, že jsem přestal být tak sociální. Přestěhovali jsme se z paneláku do rodinného domu na vesnici a já jsem tehdy začal trávit hodně času na počítači doma.
Moje dětská „jiskra” se pomalu vytrácela a já začal být víc izolovaný, až jsem začal být ve škole šikanovaný. Ve spojitosti s tím, že jsem neměl moc kamarádů se to celé začalo víc a víc zhmotňovat a dostával jsem se do větší propasti. Z vysportovaného veselého dítěte se začal stávat obtloustlej nerd, jehož jediná radost byla po škole se zamknout v pokoji a přenést se do světa vzrušení. Představovalo to místo, kde se dalo zapomenout na to, co se děje mimo něj.
Posuňme se do věku 16–20 let, kdy jsem hrozně chtěl holku, ale měl jsem dva zásadní problémy. Moje sebevědomí bylo na nule a na osobní poznání jsem koukal pořád stejně a rozhodně jsem tehdy nevypadal jako někdo, o koho by holky měly zájem. To bylo moje nejtěžší období – byl jsem pořád unavený, naštvaný, nic kromě hraní her na počítači mě nebavilo a vůbec jsem nevěděl, co s tím mám dělat.
Měl jsem problémy se známkama (propadal jsem); s rodičema, se kterýma jsem se denně hádal z očividných důvodů. Jediný, co bylo trochu dobře bylo, že moje situace s kamarády se trochu změnila. Měl jsem dva, oba na tom byli stejně jako já, ale aspoň jsem na to nebyl sám.
První impulsy vedoucí k pozitivní změně
Někdy kolem 18 let jsem si začal říkat, že už se sebou musím začít něco dělat. Přece jen za rok budu maturovat a vůbec nevím, co budu dělat. Ta situace mě děsila tak moc, že jsem se poprvé v životě rozhodl pro větší rozvoj mé osobnosti.
Tehdy jsem se nadchnul do cvičení, během roku zhubnul asi 15 kilo a dostal se zase do formy. Díky tomu jsem si začal zase trochu věřit, byl víc pozitivní a i přes to, že jsem byl pořád hodně asociální, jsem se skamarádil s pár klukama z fitka. Jeden z nich mě seznámil s partou lidí, kde byly konečně nějaký holky. Poprvé v životě jsem si nepřipadal jako outsider a dokonce holky na mě konečně reagovaly aspoň trochu pozitivně.
Samozřejmě holka, která se mi tam líbila mě chtěla akorát friendzonout, a tak jsem si řekl proč ne. Díky tomu jsem se od ní začal učit, jak se správně chovat k holkám. A ve spojení s pickupem, který jsem tehdy objevil, jsem to po půl roce sebepřesvědčování začal různě zkoušet na ostatní holky. Sebevědomí se mi konečně spravilo a v ruku v ruce s tím i ego, rok jsem si věci jen zkoušel a po roce jsem konečně jednu získal.
Během následujících 4 let jsem měl jeden vážnej vztah, dva krátkodobý a pár one night stands.
Dlouhodobé štěstí zvítězilo nad krátkodobým uspokojením v podobě porna
Už se konečně blížíme k přítomnosti. Se svojí aktuální holkou jsme se poznali na Tinderu. Ze začátku to vypadalo, že to nebude stát vůbec za to, oba jsme totiž dost dominantní povahy. Po půl roce jsme se museli rozejít, aby jsme si dali najevo, že naše narážení na sebe je zbytečný a bez kompromisů se vztah zkrátka neobejde. Teď jsme spolu přes 5 let, náš vztah je každým měsícem lepší a lepší.
Já dospěl do bodu, kdy vím že porno není odpověď na moje otázky. Dělá ze mě přesně toho člověka, kterým jsem se popsal na začátku mojí závislosti. A už vůbec v tom nechci pokračovat, pokud mám být jednou otcem, budu trpělivý, budu zvládat jejich křik a nálady? To nevím, ale jsem ochoten to zkusit zvládnout. Ale to co vím je, že nechci, aby v mém ovládání hrálo roli to, že zrovna nemám náladu, chci být sám a nebo se za sebe stydím. Není to něco, co by mi jakýmkoliv způsobem dodalo něco jiného než pocit krátkodobého uspokojení. To je samozřejmě fajn pocit, ale co mi dlouhodobě přinese víc štěstí? Funkční rodina nebo krátkodobé uspokojení? Odpověď podle mě všichni známe.
Když jsem objevil NePornu už to byl bod, kdy jsem se nad sebou konečně zamyslel natolik, že už nešlo dál nevnímat následky svého impulzivního jednání. Pořád jsem si držel frekvenci sledování porna přibližně jednou denně. I přes to, že jsem se několikrát sám pokusil úplně přestat, vždycky ve chvíli slabosti, kdy jsem nedával pozor, se porno vrátilo zase zpátky do mého života.
Rozhodnutí žít lepší život bez porna
Momentálně jsem v bodu, kdy pořad zápasím. Není to snadný, ale vidím světlo na konci tunelu. Nejvíc mi pomáhá přemýšlet nad tím, kým chci být a co všechno mi porno v životě vzalo. Jak mohl vypadat můj život asi nemusím řešit. Co se stalo, stalo se. Já věřím, že všechno má svůj důvod. Rozhodl jsem se kým chci být a i přes to, že občas zakopnu vím, že si za životem bez porna pořád jdu a to je hlavní. To, že jsem se rozhodl přestat bylo moje rozhodnutí, můj slib sám sobě a mým budoucím dětem. To je moje cesta a v tom mi žádná závislost nezabrání. Prostě budu táta, kterého bych já sám chtěl mít.
Každej den je jednodušší a já vím, že je to o trpělivosti. Jsem v bodu, kdy jsem na své cestě 6. měsíc a určitě bych nic neměnil.
