Před 3 roky jsme sdíleli příběh Když je v manželské posteli poněkud přelidněno… aneb proč nespím v jedné posteli se svým mužem? a dnes tady máme jeho pokračování.
Přetrvávající narušená důvěra
Manžel jde obstarat domácí zvířectvo, děti jedí večeři, já mohu konečně v klidu pověsit prádlo. V tom zahlédnu manželův mobil, jen tak ležící na stole. Mohla bych se podívat…co když aplikace přestala fungovat nebo ji manžel (opět) obešel byť jen kvůli lehce erotickým obrázkům? Stojím s plným lavorem prádla, bije mi srdce jak na poplach, musím se rozhodnout. Hned. V tom slyším hlas, svůj hlas: Ne, nedělej to, rozhodí tě to, budeš křičet, brečet, nebudeš schopná ničeho.
Možná se budete divit, ale i po 3 letech od vítězného zápasu “manželství: porno“ si toto někdy musím říkat. Bohužel i takto může vypadat narušená důvěra v manželskou věrnost. Ano, věrnost! Jako při zotavování se z každé závislosti, tak u této dvojnásob platí, že zdravý partner občas pochybuje o pevné vůli svého nemocného partnera a dokonce i toho vyléčeného partnera, protože v každém teoreticky možném selhání by nebyla tím prostředníkem selhání věc, ale osoba – v našem případě nějaká cizí ženská – čímž se vytváří jakýsi milostný trojúhelník (až mnohoúhelník) a v ten moment je vážně celkem jedno, že se jedná o virtuální svět.
S radostí a velkou úlevou mohu říct, že se nám během ani ne dvou let podařilo zcela vymanit ze spárů této „děvky“. Ne jen mému manželovi, nám! Ačkoliv já jsem ta nemocná nebyla, chtíc nechtíc jsem byla vtažena. V manželské posteli bylo zkrátka přeplněno. Za sebe jsem cítila, že mám vlastně jedinou možnost, jak se k tomu postavit, pokud tedy chci v manželství setrvat. BOJOVAT.
Jak jsme bojovali
Byla to dost obtížná cesta. Pro něj, pro mě. Pro každého z nás jiným způsobem. Jakmile jsem sebrala sílu a přestala jsem si tuto formu nevěry brát přespříliš osobně (což považuji za první velký úspěch boje), byla jsem schopna potlačit emoční výlevy a postavit se k tomuto problému racionálně. Pročetla jsem si snad všechny tehdy dostupné odborné podklady, vyslechla mnohá svědectví. Poté jsem nabyla dojmu, že nejlepší cesta bude – stát se „policajtkou“ svého muže. S jeho svolením jsem nainstalovala na PC a mobil programy na blokování i screenování web adres, aplikací.
Měla jsem jednu úžasnou výhodu do začátku boje. Manžel si byl vědom své slabosti, styděl se za ni (přestože doteď odmítá to, že porno je druh nevěry). Proto mi dovolil instalaci toho všeho. Navíc byl ze mě asi i dost vynervovaný, když viděl mou neskutečnou urputnost v boji… Chodily mi poštou knihy ze zahraničí, vyhledávala jsem si v každé volné chvíli studie a jiné odborné práce o pornografii i závislosti jako takové. Čím víc jsem měla načteno, tím lépe jsem tomu všemu, tedy ve výsledku i jemu samotnému, rozuměla. V jistém momentu mi došlo, že závislost na pornografii je skutečně nemoc. A to byl další malý úspěch boje.
Má role policajtky
Ačkoliv jsem v daných programech (oficiálně určených pro kontrolu dětské aktivity na internetu) nepovolila funkce ke „stalkování“ (gps poloha, hovory, SMS, aktivita na Facebooku,…), tak zpětně vidím, že to byla z mé strany obrovská negativní message: “Nedůvěřuji ti, budu nás chránit raději sama!” Těžko říct, zda bych to dnes udělala jinak.
Hmm. Ne. Je třeba se nemazlit s tím, co nám chce ublížit. Vím, že je to možná z mé strany i sobecké, ale myslím, že nebýt mé ráznosti, plácali bychom se v tom do jisté míry ještě dnes. Manžel však styl mého „vyhánění démona“ do teď kritizuje. Má role „bachaře“ mu nebyla sympatická a mělo to (opět) nemalý vliv i na náš intimní život. Tato cesta k úspěchu byla zkrátka riskantní v mnoha ohledech, proto neberte tento způsob za ten jediný možný a správný.
Výsledek boje
Pro nás to však byla cesta (překvapivě) úspěšná a manželství je po uzdravení konečně takové, v jaké jsem vždy doufala. Ve všech směrech ☺
Nutno ale dodat, že jisté ochranné programy mám předplacené i na tento rok. Je to ale spíš kvůli mně a mé trochu patologické celoživotní filozofii „mít vše pod kontrolou a nic nenechat náhodě“ než kvůli nějaké reálné hrozbě manželova klopýtnutí. Přesto nejistotu pociťuji občas i nadále. Někdy (často v období většího domácího stresu a chaosu) se mi dokonce vloudí pochybnosti o úspěšnosti celé mise… Když se mi totiž dlouho neobjeví v mailu upozornění na otevření pochybných stránek, napadne mě, že možná program přestal fungovat a je třeba to ověřit. Tedy prohledat historii přímo v manželově telefonu. Tím začíná chvilkový boj já x já. Naštěstí v 90procentech již vyhrává „já manželka“ nad „já policajtka“ ☺
