Středa, 15. února 2023. Pro většinu lidí naprosto normální den uprostřed týdne. Pro mě osobně (snad) poslední den, kdy jsem si pustil porno. Proč snad? Protože jsem (byl) závislý na pornu. Ano, stále se považuji za závislého, ačkoliv je to dnes již více než 5 měsíců od doby, kdy jsem si ho naposledy pustil. Jsou pořád chvíle, kdy si na porno vzpomenu, kdy mám chuť si ho pustit, ale těch chvil je s přibývajícím časem stále méně a méně a jsou i stále méně intenzivní. Co mi pomohlo zbavit se snad už nadobro závislosti na pornu? Na prvním místě Bůh, na druhém… nástěnný kalendář.
První setkání s pornografií
Středa 16. listopadu 2005. Moje první setkání s pornem na videu. Tady to všechno začalo. Jasně, asi už jsem v té době viděl nějaké obrázky v časopisech od starších kluků ze školy. Tento den jsem ale poprvé viděl porno v podobě, v jaké ho dnes konzumuje naprostá většina lidí. Video. Pouštěl jsem si doma na videokazetě nějaký film. Vůbec už nevím jaký. Blížil se konec filmu, možná už i film skončil a běžely titulky. Najednou zrnění obrazovky. Pár vteřin. Porno. Krátká, několikavteřinová scéna z porna, kterou nejspíš můj nevlastní otec špatně přehrál. Chvíle, na kterou asi nikdy nezapomenu. Byl jsem zmatený. A zároveň se mi to líbilo. Bylo mi 11.
Co teď s tím? Srdce mi bušilo. Celý den jsem na to myslel. Nemohl jsem ty záběry dostat z hlavy. Věděl jsem, že je to špatně. Zároveň mě to přitahovalo. Vzrušovalo. Chtěl jsem víc.
Zmíněný úsek z kazety jsem si v následujících dnech ještě několikrát pustil. Jak mohl dopadnout zmatený jedenáctiletý kluk, se kterým o tomhle tématu nikdo nikdy nemluvil? Výsledek už znáte z úvodu, 17 a půl roku trvající závislost na pornu.
Pro ty, kteří by náhodou přemýšleli, jak je možné, že si to na den přesně pamatuji. Já si to datum totiž nepamatuji. Vím ale, že se hrála baráž o MS ve fotbale s Norskem v Praze a náš jediný gól dal Rosický. Mám totiž talent pamatovat si nesmysly, o zbytek se postará Google.
Na porno jsem postupně myslel víc a víc. Stalo se pevnou součástí mého každodenního života. Ve škole jsem se těšil, až přijdu domů, zahodím tašku a pustím si porno. Po nějakou dobu jsem měl sdílený pokoj se svojí sestrou, ale když jsme pak měli každý svůj pokoj, mohla se moje závislost rozjet naplno. Už mě nic a nikdo neomezoval. Porno mi už nestačilo jenom jednou denně. Vždyť přibývalo tolik nových videí.
Moje závislost se projevovala tak, že jsem měl potřebu shlédnout všechna videa, která mě nějakým způsobem lákala (měl jsem určité typy videí, které jsem preferoval, není ale potřeba to rozepisovat). Tato potřeba už má dnes i název, tzv. FOMO efekt. Vlastně jsem se bál, že když se na své oblíbené stránky nebudu pravidelně přihlašovat, o nějaké skvělé video přijdu. A co když žádné nové nepřibylo? Následovaly pocity zklamání a naštvání na všechny, kdo porno vytváří, že nenatočili to, co přesně já potřebuju. Musel jsem se v tu chvíli spokojit se staršími videi.
Další den už ale většinou nové video přibylo a tím, že bylo nové, tak bylo lepší. Hurá. Jediný rys typického chování člověka závislého na pornu, který se mi vyhnul, byla potřeba pouštět si stále drsnější a drsnější věci, protože ty normální by mě už přestávaly vzrušovat. Obecně nesnesu násilí, tak se mi alespoň tato traumata vyhnula.
Když porno pomalu převzalo kontrolu nad mým životem
Porno mě naprosto ovládlo.
Dokud jsem bydlel u rodičů, věděl jsem, že budu mít pravidelný a ničím nerušený přísun. Potom jsem odešel na vysokou. Na kolejích s tím také víceméně nebyl problém, věděl jsem, kde můj spolubydlící je a kdy se zhruba vrátí. A když jsem to nevěděl, prostě jsem to risknul. Od odemknutí dveří zbývalo ještě několik vteřin, než by spolubydlící došel na pokoj, takže spousta času na to porno vypnout.
Po dvou letech na kolejích jsme se sestěhovali s mojí budoucí manželkou. Ta bude hrát v příběhu ještě důležitou roli, ale až později. Pro moji závislost to nebylo dobře. Bydleli jsme v malém bytě, takže šance na soukromí byla prakticky nulová. Nám to nevadilo, moc rádi spolu trávíme čas.
Jednu chybu to ale mělo. Nemohl jsem si pustit porno kdykoliv jsem chtěl. Musel jsem si plánovat, kdy to bude možné. Vzhledem k tomu, že jsem studoval a zároveň k tomu pracoval, tak volného času moc nebylo. Co by ale člověk neudělal pro svoji pečlivě vybudovanou závislost. Samozřejmě jsem si vždy nějak poradil a na porno se v klidu díval dál.
Naprosto nereálný sex tak pro mě byl najednou normou. Občas jsem i nutil svoji ženu (tenkrát ještě přítelkyni), aby se se mnou na porno dívala. Vím, že jí to bylo nepříjemné. Ji to nijak zvlášť nevzrušovalo, mě ale ano. A co by pro mě přece neudělala. Při tomhle pohledu zpět mi upřímně běhá mráz po zádech. Měli jsme a stále máme krásný vztah a já ho takhle ničil. Kvůli pornu. Kvůli svojí závislosti.
Velkým problémem, který řeším dodnes, a ještě určitě nějakou dobu řešit budu, je můj pohled na ženy. Kvůli pornu ho mám velmi zkreslený. Vidím je často jako sexuální objekty, ne jako bytosti zasluhující si úctu a respekt. Čím více dnů jsem bez porna, tím je to lepší, ale je to běh na dlouhou trať.
Je samozřejmě tenká hranice mezi doceněním krásy ženského těla a tím, kdy jde už o chtíč nebo jakési vytváření si představ, nadměrné civění na intimní partie apod. Není mým cílem dostat se do fáze, kdy budu všechny ženy naprosto ignorovat – to je zase opačný extrém.
Za všechno, co jsem popsal výše a co se děje spoustě z vás, může porno a ti, kdo ho vytvářejí. Může za to i společnost, která sex a nahotu přebírá jako standard. Můžou za to i naši rodiče, kteří se mnou (a určitě nejsem jediný) o tématu sex a porno nikdy nemluvili. A samozřejmě za to můžu já sám, že jsem si velmi dlouho neuvědomoval, že to, co dělám, je špatně. Respektive někde vzadu jsem věděl, že to je špatně, ale úspěšně jsem to ignoroval.
Duben 2022. Už delší dobu jsem pociťoval, že sledování porna je špatně. Poprvé jsem ale veřejně přiznal své ženě (tehdy snoubence), že jsem závislý. Byla překvapená. Věděla, že se na porno dívám, ale netušila, že je to až takový problém. Její reakce ale byla skvělá. Nebylo v tom žádné odsouzení, spíše odhodlání v tom, jak mi pomoct.
Hlavně jsem to ale přiznal sám sobě. Bylo pár měsíců před naší svatbou. Nepamatuji si přesné datum (nehrál se zrovna žádný důležitý fotbal), ale to není podstatné. Zrovna jsme se stali křesťany a byli jsme na jedné z předmanželských příprav u kazatele, který nás měl v létě oddávat. Tématem této přípravy byl sex. Jak ho vidí Bůh, co o něm říká Bible, jaká je podstata a smysl manželského sexu. Porna jsme se dotkli snad jen velmi okrajově, ale ten den se to ve mně zlomilo. Uvědomění si, že jsem opravdu závislý. Uvědomění, že s tím chci něco dělat. Bojovat.
Přiznání si závislosti a následný boj s pornografií
Poprvé to bylo vlastně hrozně jednoduché, vydržel jsem přes dva měsíce na první pokus. Nic zvláštního jsem nedělal, NePornu jsem neznal, knihu Mýty o pornu jsem neznal, netušil jsem, že existují blokovací programy, prostě nic. Stačilo rozhodnutí, že se na porno dívat nebudu. Jak už to bývá, tak neúspěšně. Spadl jsem do toho znovu.
V létě jsem pak narazil na knihu Mýty o pornu (ze které je už i krátká cesta k NePornu). Knihu jsem se znechucením hltal. Tohle všechno já podporuji? Tímhle se nechávám ovládat? Po přečtení knihy jsem zase na nějakou dobu přestal. Čas ale rychle otupil znechucení, které jsem k pornu po četbě knihy cítil. Závěry z knížky byly víc a víc v mlze a já do toho na podzim spadl znovu.
Tentokrát to bylo velmi intenzivní, protože bylo potřeba dohnat těch několik týdnů a měsíců, kdy jsem se na porno nedíval. Díky Bohu jsem ale věděl, že to, co dělám, je opravdu špatně. Že to, co dělám, mě od Něho oddaluje. A ačkoliv jsem se musel hodně přemlouvat, protože jsem věděl, že to může být začátek konce mé závislosti, rozhodl jsem se požádat o e-kouče. Jedno z mých nejlepších rozhodnutí.
Zpočátku to mělo pozitivní efekt. Měl jsem někoho, s kým jsem si mohl o svém problému psát, kdo mi rozuměl, kdo mi nabídl pomoc a snažil se mě přimět k tomu, abych nad svým problémem přemýšlel hlouběji. Nechtěl jsem ho zklamat, bral jsem to jako takový úkol, že od teď už se na porno dívat nebudu, abych svému kouči nemusel napsat, že jsem selhal.
Pár týdnů to vydrželo, ale přišly další relapsy. Porno bylo silnější. Bylo silnější než všechno, co jsem zkoušel. Manželkou zaheslované programy v televizi, každodenní čtení knihy Mýty o pornu a připomínání si, že je to opravdu špatně. Zkoušel jsem i rady „zavolej mámě“, „jdi se projít“ apod. Vše fungovalo, ale jen částečně a dočasně.
Když na mě přišly urges, zavolal jsem mámě a měl jsem z toho skvělý pocit, protože to pomohlo. Za hodinu jsem si však porno pustil. Nejhorší byly dny na home office. Pracovní morálka není dostatečná, a když jsem se nudil, pustil jsem si porno. Často jsem svoji nudu zaháněl právě pornem.
V lednu letošního roku byla situace nejhorší. Se svou závislostí jsem prakticky přestal bojovat. Koukal jsem na porno jako dřív, svému kouči jsem nechtěl odepisovat. Vnitřně jsem chtěl, aby všichni pochopili, že tu závislost prostě porazit nemůžu. Že je to silnější než já. Že prohraju. Nechte mě prohrát. Každý jsme na něčem závislým, tak já budu na pornu. Proč ne? Protože to, co děláš, je špatně – Bůh mi to neustále opakoval. Nenechal mě to vzdát.
Kalendář, který vše změnil
Jeden z vánočních dárků, který jsme dostali, byl nástěnný kalendář. Na první pohled úplný nesmysl. Nikdy jsme nástěnné kalendáře nepoužívali. Co s ním budeme dělat? V ložnici byl volný hřebíček, tak jsme ho pověsili tam.
Začala ve mně růst myšlenka. Věděl jsem, že mi chybí nějaký parťák, kterému budu vykazovat, jak na tom v závislosti s pornem jsem. Moje žena mi není jen milující manželkou, ale zároveň je mým nejlepším přítelem. Volba tak logicky padla na ni. Vše děláme společně (ne, na záchod spolu nechodíme, to zvládáme sami ????), tak proč společně nebojovat i v této závislosti?
Bylo by ale velmi nepraktické, aby za mnou každý den chodila a ptala se mě, jestli ten den dobrý. To by na ni kladlo velké nároky, vytvářelo by to nepříjemné situace. To stejné opačně, abych já chodil za ní, že dnes jsem si porno nepustil/pustil. Řešení se objevilo přímo před nosem. Nástěnný kalendář. Neverbální komunikace. Každý den bez porna znamená zakroužkované datum. Každý den, kdy bych selhal, znamená nechat políčko prázdné. V tomhle všem já vidím Boží jednání, našel mi řešení.
Funguje to dodnes skvěle. Sice jsme se přestěhovali a kalendář už nevisí v ložnici, ale stále je na viditelném místě. Vyžaduje to však naprostou otevřenost a upřímnost ke svému partnerovi. Vzhledem k tomu, že náš vztah je na tom již skoro 12 let postaven, není to žádný problém.
V prvních dnech a týdnech byl právě ten kalendář tím jediným, co mě odradilo od puštění si dalšího porna. Bylo to strašně těžké, protože jsem věděl, že ten kalendář může být naprosto zlomovým.
Nebylo to tak, že mě napadlo mít vykazatelnost skrze kalendář a druhý den jsme s tím začali. Trvalo pár týdnů, než jsem se k tomu odhodlal. Věděl jsem totiž, že to může být konec a nechtěl jsem se porna vzdát. Od té doby jsem ale porno neviděl. A s každým dalším dnem to bylo lehčí a lehčí.
Porno už není mojí součástí. V kalendáři i přesto pokračujeme. Každý další den už není ani tak boj, jako spíše společná radost z toho, že jsem o další kousek dál. Občas se v kalendáři objeví namalované srdíčko, což může vypadat dětinsky, ale pro mě to v tu chvíli znamená úplně všechno.
Shrnutí na závěr
Co napsat závěrem? Podle mě je klíčová vnitřní motivace, proč chceme se závislostí na pornu bojovat. Samotné zjištění, že je to prostě špatné, mi nestačilo. Za měsíc se nám má narodit dcera a já nechci, aby jednoho dne přišla do mé pracovny a já měl zrovna puštěné porno.
Nechci být ani nevěrným manželem. Nechci svoji manželku porovnávat s dokonale vyobrazenými herečkami. Chci obdivovat krásu své ženy takovou, jakou ji Bůh stvořil. Se všemi přednostmi a nedostatky, které má každý z nás.
A hlavně – sledování porna mě oddalovalo od Boha. A pro křesťana není nic úžasnějšího než mít blízký a osobní vztah s Bohem. Takže díky, Bože, za to, že jsi mi ukázal můj problém. Díky za to, že jsi byl se mnou při jeho řešení, ať už v těch nejtěžších chvílích nebo i těch veselejších. Díky za ten nástěnný kalendář.
