Přinášíme vám upřímnou osobní zpověď ženy, která otevřeně popisuje patnáctiletý vztah s milovaným partnerem, jenž navzdory mnoha skvělým vlastnostem nedokáže naplnit její potřebu fyzické blízkosti. Autorka s neobyčejnou otevřeností odhaluje intimní problémy pramenící z partnerovy závislosti na pornografii, přičemž nabízí hluboký vhled do složitosti dlouhodobých vztahů, kde se láska a osobní štěstí ne vždy setkávají v harmonickém souznění.
Věříme, že tento text může přinést útěchu těm, kdo se potýkají s podobnými problémy, a snad i naději, že i v těch nejtěžších vztahových situacích existuje cesta vpřed.
Zlomená. Zklamaná. Zfrustrovaná. Zničená, zarmoucená, zhasnutá, ztloustnutá, zahořklá, ztrápená, ztracená, zoufalá.
Po tak dlouhé době už dokáži rozklíčovat, jak přesně se cítím a co se mnou udělalo tvoje odmítání, můj muži. Celých patnáct let (!) frustrace, hledání, snahy. Bez výsledku. A taky bez nadějných vyhlídek, že se to vůbec kdy změní k lepšímu.
Úvodní slova na Z jsou vygradováním do krajnosti, erupcí emocí. Ale ne vždy je to tak horké. Ve všedním žití, kdy zběsilá snaha nějak se plácat v tom rychlém tempu současné společnosti vyplňuje téměř každý kout těla i duše, se emoce upozadí. A tak někdy je líp. A někdy zase hůř.
Svůj příběh budu vyprávět od začátku, ale dovol mi, můj muži, odpovědět nejdříve na otázku, kterou by si čtenář beztak kladl, a nedala by mu spát. „Proč jsem od tebe nikdy neodešla, i přesto, že nám (tedy mně) ve vztahu citelně chybí fyzické uspokojení?“
Nic na světě není jenom černé nebo bílé. Stejně tak každý vztah má svých padesát odstínů šedi. A já tě miluji. Jsi mi oporou, nejlepším přítelem, nejlepším otcem našeho dítěte. Jsi moudrý, inteligentní, vtipný a zábavný, přitažlivý, máš znalosti, vědomosti a přehled. A mnoho dalších skvělých vlastností. A prostě tě miluji a ty miluješ mne, ačkoli se v tom někdy sama potřebuji utvrdit.
Navíc jsem se pro tebe rozhodla už v mých šestnácti letech, kdy tobě bylo čtyřiatřicet. Reakce okolí na náš vztah byly tehdy, řekněme, ne zrovna kladné. Rozhodla jsem se být s tebou v dobrém i ve zlém, ač to možná v dnešní době zní jako klišé a přežitek. O tom ale plnohodnotný partnerský vztah je. Čelit věcem, které nejdou podle plánu. Nezahodit hned něco, co vypadá rozbité, ale snažit se to opravit a možná i upcyklovat.
Tak jo, jdeme na to. Tohle bude dlouhé a náročné psaní. Psaní o tom, jak jsem zjistila, že je můj muž závislý na pornu.
Můj manžel se mnou nechce spát
Jsem důkazem, že láska na první pohled existuje. Nejprve jsme kolem sebe jen kroužili, ale asi po roce od seznámení jsme se citům přestali bránit. Náš vztah byl tajemstvím – hlavně kvůli věkovému rozdílu a mým rodičům. Právě ten věkový rozdíl ve mně probouzel pocit zodpovědnosti, ale hluboko uvnitř jsem věděla, že je tím pravým.
Zpočátku byl náš vztah platonický. Věděl o mé nevinnosti a nikdy na mě nespěchal ani netlačil – gesto, kterého jsem si tehdy nesmírně vážila. Naše schůzky sestávaly převážně z procházek, dlouhých rozhovorů, polibků a objetí. Na větší intimnosti jsme neměli soukromí, a on sám takové příležitosti ani nevyhledával. První milování tak přišlo až dlouho poté, co jsme spolu začali chodit.
První sexuální zkušenost ale pro mě byla zklamáním. Na sex jsem se těšila, vnímám ho jako vyvrcholení lásky. Tisíckrát jsem o tom snila, malovala si stovky romantických scén a představovala si, jak mě bude chtít, toužit po mně, jak bude vášnivý a nenasytný. Vždyť jsme byli čerstvý pár a já byla hezká mladá holka, čekala jsem, že se toho oba nebudeme moci nabažit!
Jenže náš sex vůbec nenaplňoval mé představy. Proč? Můj partner se mě málokdy dotýkal s intimním podtextem. O sexu nemluvil, jako by se styděl.
Žádné SMS zprávy typu „už se těším, až budeme sami“ ani hlazení po stehně v kině nepřicházely. Vše sváděl na únavu, nikdy však nebyl iniciativní. Vždy jsem to byla já, kdo při sledování filmu začal s polibky nebo hlazením. Často jsem byla odmítnutá. Větu „Nechme si to na zítřek“ používá rád dodnes. Já ji už tehdy z hloubi duše nenáviděla, protože to „zítra“ z jeho strany nikdy nepřišlo.
Hledání příčiny
Zpočátku jsem to přecházela. Byla jsem nezkušená, bez potřebných informací. Postupně mi ale začalo docházet, že zůstávám neustále neuspokojená a že mi to opravdu chybí – nejen kvůli mentální blízkosti, kterou pro mě milování představuje, ale jednoduše i fyzicky.
Nejdřív jsem si myslela, že v tom nejsem dost dobrá. Zkoušela jsem navrhovat různé polohy a experimenty, ale bez úspěchu. Později mě přepadlo přesvědčení, že se mu zkrátka nelíbím. Na každé rande jsem se pečlivě připravovala – nové spodní prádlo, parfém, make-up. Jenže ani to nezabíralo, stejně jako moje nenápadné i přímější náznaky během dne. Další myšlenka, která mi začala vrtat hlavou, byla, že by mohl být gay a dosud to nepřiznal ani sám sobě…
Pak jsem ale v jeho počítači náhodou objevila stažená porno videa, která mě přesvědčila, že gay rozhodně není. To zjištění mě úplně vykolejilo. Nechápala jsem, proč o sex se mnou nejeví téměř žádný zájem, ale přitom po něm zjevně touží, když sleduje porno. Když jsem se ho na to zeptala, nějak to zamluvil, ale mě hluboce zranilo, že dává přednost sledování jiných žen přede mnou.
Spirála kompenzací
Někdy v té době jsem začala nekontrolovaně jíst. Zároveň jsem začala chatovat s cizími muži v erotických místnostech. Dávalo mi to onen chybějící pocit, že po mně někdo touží. Absurdní, já vím. Dnes už si to všechno dokážu pojmenovat. Během studií na vysoké jsem domů jezdila každý víkend v naději, že když mě pár dnů neuvidí, vzroste jeho touha. Marně.
Už si nepamatuji, kdy přesně jsem partnerovi poprvé řekla na rovinu, že postrádám intimitu. Vím ale, že jsem to s ním během posledních zhruba 13 let probírala nespočetněkrát. Ptala jsem se na všechno – jestli se mu nelíbím, zda dělám něco špatně. Vše popíral. Pročítala jsem články o různých sexuálních apetitech párů a nemohla se smířit s představou, že celý život strávím s nedostatkem milování. Opakoval, že je vyčerpaný z práce, trápí ho záda, a hlavně mu vadí, když je někdo za stěnou. Přijímala jsem to jako pochopitelné vysvětlení, které mě uklidňovalo – má to důvod, existuje naděje na zlepšení. Marně jsem navrhovala různá řešení a od vrstevníků zjišťovala, jak často mají sex oni.
Moje frustrace postupně narůstala. Nic se nelepšilo, spíš naopak. Téma jsem se snažila otevírat znovu a znovu. Mezitím jsem začala výrazně přibírat. Trvalo dlouho, než jsem pochopila souvislost – jídlo se stalo mojí formou kompenzace, jedno uspokojení nahrazovalo druhé. Pokoušela jsem se místo jídla sportovat, ale sáhnout po čokoládě bylo vždy snazší. Jeho odmítání mělo i další následky – podvedla jsem ho s kamarádem, se kterým jsme se vzájemně přitahovali. Ačkoli bych ráda argumentovala, že s dostatkem intimity by se to nestalo, ale omluvy neexistují. Cítila jsem také, jak mezi lidmi ztrácím jistotu. Jednoduše se vytrácelo moje sebevědomí.
Před svatbou a po ní
Před svatbou jsem stála před velkým dilematem – zlepší se to někdy doopravdy? Můžu jeho slibům věřit? Byla jsem na pokraji rozchodu. Přesto jsem ve zlepšení stále doufala. On mi ho také opakovaně sliboval. Dodnes si přesně vybavuji jeden z mnoha rozhovorů na toto téma, kdy jsem se ho ptala, jestli je si jistý, že po svatbě bude všechno lepší. Svatosvatě přísahal, že ano. Vždyť konečně budeme bydlet sami a mít naprosté soukromí!
Zoufale jsem se té představy držela a nesmírně se těšila. Budeme se mazlit každý večer! Jako novomanželé se přece budeme milovat aspoň jednou dvakrát týdně… Všechno si vynahradíme!
Vystřízlivění
Jenže žádný křest všech míst v novém bytě, žádná divočina, žádný chtivý muž, nic takového nepřišlo. Místo toho přišlo zdrcující vystřízlivění. Konečně jsem prozřela. NIKDY. NIKDY SE TO NEZLEPŠÍ. Naopak, můj muž bude stárnout a já zůstanu uvězněná ve svazku, který jsme posvětili sliby před Bohem. Tohle bolestné uvědomění a připuštění reality mě zcela semlelo. Byla jsem paralyzovaná. Doslova ochromená. K zbláznění. Nedokázala jsem myslet na nic jiného než na to, že MŮJ MANŽEL MĚ NECHCE. Nemohla jsem usnout, pronásledovaly mě sny o jeho nevěře, žila jsem v neustálém stresu.
Když jsem se odhodlala v manželství tento problém poprvé otevřít, prožila jsem jeden z nejhorších okamžiků svého života. Manžel mě naprosto znegoval, opakovaně označoval tento problém za MŮJ problém a řekl, ať se s tím jdu léčit. Nikdy nezapomenu na tu ochromující bolest – v slzách jsem se svíjela na podlaze našeho bytu v bolestném transu, neschopná se nadechnout. Doslova jsem se bála, že zešílím nebo umřu. Později přišlo další ujištění – v našem domě, který jsme začínali stavět, „to bude lepší, protože tam nebudou za stěnou sousedi jako tady v bytě.“‚ A já mu, stále naivní, znovu věřila.
Odmítnutá žena
Ze stresu mi začaly masivně padat vlasy. Kromě několika sezení s terapeutkou jsem se neměla komu svěřit. Jednoduše jsem se za to styděla. Jak přijít ke kamarádce a říct: „Můj manžel se mnou nechce spát?“ Jak by mi mohl kdokoli pomoct? Údivem, soucitnými pohledy? To jsem potřebovala ze všeho nejméně. Kdo něco podobného nezažil, těžko pochopí mé pocity.
Ve společnosti je hluboce zakořeněné přesvědčení, že muži jsou alfa samci, kteří touží po sexu neustále, vždy a všude. I já jsem tomu věřila. A pak jsem začala slýchat výmluvu „bolí mě hlava“ – tradičně připisovanou ženám – od svého vlastního muže. Navzdory veškerým mým snahám mě partner odmítal.
Dokážete si představit, co prožívá žena odmítnutá mužem? Jaké ponížení je doslova škemrat o sex? Jak tuhne úsměv na mých rtech, když vyjdu nahá ze sprchy, procházím se po bytě a on o mě ani pohledem nezavadí? Jak zdrcující je čekat na zázrak a opakovaně ten problém otevírat? PONÍŽENÍ, SMUTEK, BOLEST, UBLÍŽENÍ, FRUSTRACE. Asi není třeba dodávat, jakou ranou bylo, když jsme se přestěhovali do domu a k žádné změně opět nedošlo.
Občas jsem stála v krásné nové kuchyni, hleděla z okna na výhled, který mě bude provázet další desítky let, a přemýšlela, jak dál žít. Co se sebou. Jaký koníček nebo smysl života najít, abych se z toho svého smutku nezbláznila. Odejít, nebo zůstat, když ho přece stále miluji? Od něj jsem slýchala stále stejné výmluvy. Přiznal se, že na to nemyslí, že zapomíná. Na milování. Zapomíná?
Okamžik pravdy
Nedlouho po nastěhování do domu jsme si dopřáli wellness pobyt. Čtyři noci v hotelu, podmínky pro intimitu ideální. Milovali jsme se dvakrát, jednou manžel ani nedosáhl vyvrcholení. Nestěžovala jsem si, na naše poměry slušný výkon.
V té době jsme doma spali odděleně. Po návratu z pobytu jsem se ráno vypravila k němu do ložnice, že se aspoň přitulím… Jaký byl můj šok, když jsem otevřela dveře a spatřila ho s telefonem v jedné ruce a jeho mužstvím v druhé! Krve by se ve mně nedořezal. Zavřela jsem a cestou do kuchyně přemýšlela, kde jsou klíče od auta. Měla jsem naprostou, drtivou touhu nasednout a jen tak v pyžamu to napálit do stromu. Bez přehánění.
Nechápala jsem. PROČ má potřebu se uspokojovat? Sám? Jsem opravdu tak odpudivá, odporná, špatná? Vždyť pokud dostal po ránu chuť na sex, proč nepřišel za mnou? Vždyť ho o to výslovně prosím! V té chvíli se mi definitivně zhroutil svět. A nadpis tohoto příběhu získal nový rozměr:
Můj manžel se mnou nechce spát a přitom sleduje porno
Byl zjevně vykolejený, nevěděl, jak se z toho vymluvit. Jeho nervozita byla hmatatelná, ani si nevzpomínám na výmluvy, které si vymýšlel. Týdny jsem nespala, napjatě naslouchala zvukům za stěnou. Žila jsem v nepředstavitelném stresu, až se mi rozjela srdeční arytmie. Chodila jsem světem jako zombie, zcela vygumovaná. Okamžitě jsem prohledala jeho telefon, abych zjistila, co vlastně sledoval. Co ho přitahuje, co mu nedokážu dát? Pravidelně jsem pak kontrolovala jeho historii a pochopila, že nešlo o jednorázové uklouznutí – díval se na porno soustavně.
Sama nevím, proč jsem časem přestala historii prohlížet. Ani jak se mi podařilo vytěsnit to z mysli a žít dál zdánlivě normálně. Možná každodenní starosti… nebo se můj mozek snažil tu bolest blokovat. Přesto mě při milování pronásledovaly temné myšlenky: Je doopravdy se mnou, nebo si představuje nějakou pornoherečku? Přehrává si v hlavě nějaké scény? Proč se nedokáže vzrušit? Proč mu trvá tak dlouho vyvrcholit? Proč se mu to zase dnes nepodařilo?
Jak jsme vůbec dokázali zplodit dítě při naší mizivé frekvenci milování, zůstává záhadou. Po porodu se situace ještě zhoršila. A pak jsem jednou zaslechla rozhovor o organizaci NePornu na Radiu Wave. Zažila jsem největší AHA moment svého života: na pornu může existovat závislost. A MŮJ MANŽEL JE NEJSPÍŠ ZÁVISLÝ NA PORNU.
Diagnóza: závislost
Znovu jsem nahlédla do jeho historie a zjišťovala, jak vážný ten stav může být. To, co jsem objevila, mě znovu zlomilo. Nějak jsem si myslela, že když máme dítě, jsme oba neustále nevyspalí a na nic není čas, tohle bude to poslední, na co bude mít chuť. Opak byl pravdou. Zjistila jsem, že sleduje porno pravidelně a denně. Dokonce i vícekrát. Kdy? V době, kdy uspávám naše miminko! Nebo když jsem s dítětem na procházce a on je sám doma. A dokonce i v práci sleduje porno! Dívá se, když mi řekne: „Dospi se, já si ji vezmu dolů, budeme si hrát.“. Evidentně si chvíli hraje s dcerkou, pak vezme telefon, přečte si erotickou povídku a jde na záchod, kde to završí u nějakého videa… I teď, když to píšu, se mi motá hlava. Kdo je ten člověk? Je to ten stejný muž, který nás obě miluje a dělá pro nás první poslední…?
Podrobně jsem prošla web NePornu, články, kurzy, zkušenosti. Všechno do sebe najednou zapadalo. Občasné problémy s erekcí, nemožnost dosáhnout vyvrcholení. Nechuť k běžnému sexu. Prohlížení porna v rizikových situacích. Okamžitě jsem si vzpomněla i na to, jak tchyně jednou prohodila poznámku, že si jeho bývalá partnerka stěžovala, že s ní nechce spát. Mohlo to u něj trvat už dlouhé roky.
Naděje a zklamání
Zvláštní bylo, co toto zjištění udělalo se mnou. Moje naděje na zlepšení byla možná větší než ta ohromná bolest, kterou jsem cítila. Střídaly se u mě stavy, kdy jsem ze stresu chtěla zvracet a celá se třásla, se stavy, kdy jsem se usmívala při představě, že se partner může vyléčit a náš sexuální život se konečně opravdu zlepší. S pomocí e-koučky jsem ho konfrontovala. Nezapíral, bylo vidět, jak zahanbeně se cítil. Nepřiznal ale, že by to mohlo souviset s jeho nechutí se mnou spát. Slíbil okamžitou abstinenci.
Můj mozek uvěřil a celou kauzu považoval za uzavřenou. Občasné nahlédnutí do historie podporovalo jeho tvrzení, že je vše v pořádku, ale zlepšení našeho intimního života nepřicházelo. Trpělivě jsem čekala. Po dlouhém roce a půl jsem pojala podezření, že manžel nemusí říkat pravdu a že historie se přece dá smazat. Koupila jsem si sledovací program a teprve jsem poznala, jak silný nepřítel je závislost. Lhal. Prostě mi do očí lhal a historii mazal. Další konfrontace, další slib. Začala jsem docházet k terapeutce. Přidala jsem se do online podpůrné skupiny pro partnerky závislých na pornu. To bylo před nějakým půl rokem.
Kde jsem dnes
Když toto píšu, je 24. února 2025. Slova z úvodu mého psaní jsou mojí realitou. Dopisuju tento příběh večer na gauči, ve sluchátkách mi hraje změť emocí posledních let. Ten muž, o kterého se jedná, je tu vedle mě. Nějaký čas mu už opakuji, že nevím, co se mnou tohle dlouhodobé strádání a frustrace, bolest, únava a rezignace udělají. Už za sebe nemůžu ručit. Nevěra? Rozvod? On abstinuje. Tedy asi. Nemám sílu to řešit. Dávám si pauzu, jsem tu teď pro dítě a pro sebe, začala jsem zdravě jíst. Přesto zůstávám. Zůstávám s člověkem, kterého miluji. Pornu navzdory.
