Ahoj, jsem Mejdž, nebo tak mě aspoň znají kamarádi.
Je mi 21, studuju perspektivní obor na vysoké škole, mám dobře placenou brigádu v oboru, milující přítelkyni, se kterou plánuju budoucnost, a aby se to nějak dorovnalo, mám i závislost na pornu.
Těmihle slovy jsem v dubnu 21. začal svůj první příspěvek na fóru. Rok poté, co jsem seznal, že mám problém, a jen pár desítek minut poté, co jsem si po relapsu řekl, že to sám nezvládnu. Většina z toho, co jsem tam napsal, už neplatí, ale to bych přeskakoval.
Hračička
Jsme někde na základní škole. Byl jsem poměrně chytrý dítě nebo mě za něj ostatní aspoň považovali. Většinou mi stačilo dávat ve škole aspoň na půl ucha pozor a vyznamenání bylo jistý. Doma jsem tak měl spoustu času hodit aktovku do rohu a dělat jiný věci. Mimo jiné hrát hry. Už nevím, kolik mi přesně bylo, deset, možná jedenáct? Hrál jsem flashovky, jednoduché hry, co se daly hrát na webových stránkách. A jednou z kategorií byly i erotické hry. Tomu slovu jsem nerozuměl, ale to, co jsem tam viděl, mě zaujalo. Ještě jsem ten pocit neuměl popsat, ale líbilo se mi to. Dovolovalo mi to zapomenout na to, že se rodiče doma věčně hádají. Kvůli mně, kvůli mý malý ségře (jak já ji kvůli tomu nenáviděl), kvůli sobě navzájem. Vždy se našel nějakej důvod.
Poprvé
Lidskej život je úžasnej v tom, že je v něm všechno jednou poprvé. Já měl opravdu hodně intenzivních poprvé zážitků na druhém stupni základky. Bylo mi 13, hormony fungovaly na plné obrátky, nějakým způsobem jsem objevil masturbaci, už ani nevím jestli sám, nebo jestli se o tom bavili starší kamarádi, se kterými jsem si vždy rozumněl víc než se svými vrstevníky. Masturboval jsem ještě předtím, než jsem byl fyzicky schopný ejakulace. Ze začátku čistě proto, že to vyvolávalo příjemné pocity, časem se začaly přidávat myšlenky na do puberty vstupující spolužačky.
Zanedlouho jsem dostal vlastní počítač. Do svého pokoje. A s ním přišlo opravdové porno. Už jsem se nemusel bát, že by mě načapali rodiče, jako tomu bylo u našeho prastarýho počítače v obýváku. Teď jsem se mohl zavřít u sebe v pokoji a byl jen a jen můj. Pryč od jejich hádek a šarvátek. Křik? Nasadím si sluchátka, zesílím hudbu a dělám, jako že to neexistuje. To je mi nějakých 14 a myslím si, že tou dobou už jsem závislý, i když o tom ještě ani nepřemýšlím.
Tou dobou si zároveň nacházím svou první holku, spolužačku, stejně divnou jako jsem já. Ta jako další knihomol hodně čte a v té době je v kurzu Padesát odstínů. Netrvá dlouho a zkoušíme věci, o kterých jsme zatím jen četli a občas jsem je viděl v pornu. Spoustu závislých říká, že časem přešli na extrémnější formy. To platí i u mě, já si jen myslím, že jsem startovní čáru měl vždycky trochu posunutou. Nad tím, zda tahle část je opravdu součástí mě nebo není, ještě nemám úplně jasno, i když se kloním spíš k tomu, že je. Aspoň co si pamatuju, vždycky jsem měl slabost pro zlý holky.
První vztah se časem rozpadá, ani jeden nejsme dost zralí na to, abychom chápali, co se děje. Na porno se radostně dívám dál a nastupuju na střední.
Videohry a porno
A tam přichází náraz do zdi. Z člověka s vyznamenáním se stává trojkař, postupně čtyřkař. Škola je těžká. Asi bych na ni měl, kdybych se učil, ale já se nikdy nenaučil učit a narušení představy toho chytrýho Mejdže, kterýho všichni okolo chválí, mě ničí.
Navíc se kvůli tomu stupňují hádky doma. Hádky mezi mnou a rodiči, mezi rodiči navzájem. Často to za mě odnáší mladší ségra, často to odnáším já za ni. Hádky o tom, kde udělali ve výchově chybu. Časem je s tím natvrdo posílám do prdele. Nechci to slyšet. Nezajímá mě to. Dejte mi všichni pokoj.. Jednou jsem vyfakoval vlastní mámu. Jenže teď už nejsem malej fakan, nemůže mě vzít a strčit do vany pod ledovou vodu jako to jednou udělala, když jsem se kvůli něčemu naštval jako malej. Táta je pes, co hodně křičí, ale když už kousne, jeho rány mají sílu. Pamatuju si, jak jsme spolu jednou dělali domácí úkoly a já chytil takovej pohlavek, že jsem druhou dostal o stůl. Nepamatuju si za co, ani nemám tušení, kolik mi bylo. Jen je to jedna z mála konkrétních vzpomínek na dětství, co mám.
A tak dělám to, co umím nejlíp, a čím dál častěji koketuju s escapismem v jakékoliv podobě. Hlavně videohry a porno. Přijdu ze školy, zapnu počítač, hraju do noci, ráno totálně zničenej jedu do školy, kde půlku vyučování prospím. To mi známky nezlepšuje, rodiče se kvůli tomu doma hádají, cyklus se opakuje.
Další z forem escapismu, kterých hojně používám, je čtení a psaní. Hodně čtu, hlavně fantasy. A tak zkouším i něco napsat. Moc mi to nejde, v čem ale exceluju, jsou erotický povídky. Začínám jen vlastníma fantaziema, který anonymně publikuju na pochybný servery. Časem je začínám psát lidem na míru. Konečně mám zase něco, v čem jsem dobrej. Díky povídkám poznávám mou druhou přítelkyni, se kterou dál experimentujeme na poli BDSM, povídky se stávají námětem na společné hašteření a naopak nabrané zkušenosti se dál propisují do tvorby. Četnost sledování porna se stává kritickou, začíná se dostavovat předčasná ejakulace, a náš vztah z velké části založený na sexu, se kvůli tomu rozpadá (byť si ještě neuvědomuju, že jsou to přímé následky sledování pornografie). Doteď mám v hlavě myšlenku. Její zklamanej hlas “To už?!” Ne, ještě ne. To, že jsem závislý, mi dojde až o dlouhou dobu později.
Začátek změny
Rok před maturitou jsem si našel přítelkyni, o které píšu v úvodu. Život zase na chvíli nabral barev, je hodná, chytrá a má mě ráda. To jsou kvality, který já sám v sobě nevidím. První měsíce s ní jsem porno prakticky nesledoval. Spravil jsem si známky, úspěšně jsem odmaturoval a vzali mě na vysokou. Až pozdě jsem přišel na to, že abych šel na vysokou, byl hlavně sen mýho okolí a mýho ega, nikoliv mě. Tady končí původní zápisky, kterými jsem otevřel svůj první příspěvek na fóru NePornu a začal jinou etapu života. Od tý doby se toho změnilo hrozně moc.
Vystřelit si mozek z hlavy
Moje závislost na pornu ale neodešla. Vysoká je těžká, přichází zkouškový a já znovu utíkám k pornu a videohrám. Do toho po jednom nezvládnutým letňáku přichází deprese. Celej víkend koukání do stropu, dojít si pro pití nebo na záchod se zdá pod tou dekou, která jako by mě celýho pohltila, neuvěřitelně těžký. Svět ztrácí barvy a smysl, myšlenky na sebevraždu mě uklidňují, přinášejí pocit, že věcem bude jednou konec a já budu mít klid. Plácám se v tom, co je mým cílem, koketuju s různýma filosofiema, nakonec mě zachraňuje “Myslím, tedy jsem”. Toho se držím zuby nehty. Je to to jediný, co mi dává smysl, všechno ostatní můžou být bludy a výplody mý chorý mysli, na kterých stejně nezáleží.
Moji přítelkyni to ničí, ale přesto se mnou zůstává. Díky za to. Eventuelně mě dokope k psychiatrovi. Tam dostávám antidepresiva, svět pomalu začíná nabírat barvy a jsem schopnej fungovat. Moje problémy to ale neřeší. Jsem dál na vysoký, která mě emočně devastuje, porno a videohry postupně začínají zasahovat do našeho vztahu i do ostatních aspektů mého života víc a víc.
Za jeden ze zásadních momentů považuju, když přítelkyně přišla ze sprchy, stála přede mnou nahá a koukala do skříně, co si vezme na sebe. A mě hlavou při pohledu na její nahý tělo proběhla jediná myšlenka “Já bych si vyhonil”. Přitom neexistoval důvod, proč by sex nemohl být. Nikam jsme nepospíchali, stačilo přijít, obejmout ji, popravdě jí říct, jak moc ji miluju a jak je krásná a udělat první tah. Troufám si tvrdit, že šance, že by to skončilo sexem, by v takovýmhle scénáři byly dost vysoký. Ale já to neudělal. A v ten moment jsem si uvědomil, že závislost na pornu není o sexu. Jen si vzala zdravou lidskou sexualitu jako rukojmí.
Předčasná ejakulace ze začátku vztahu vymizela a už se nevrátila, místo ní přichází PCT. Post Coital Triesste, za chytře znějícíma slovama se skrývá hlubokej pocit sebenenávisti a potřeba vystřelit si mozek z hlavy po každým sexu. Vážně, mít u sebe zbraň, udělal bych to. Tak intenzivní ten pocit je. Místo toho se jen tluču pěstí do spánku, jako kdybych ho chtěl aspoň vyklepat ušima ven a nenávidím se ještě o kus víc. To postupně vede k tomu, že nechci spát se svojí přítelkyní, jsem potřetí v prváku a v téhle době mám pocit, že se potřebuju zbavit porna proto, aby náš vztah mohl vydržet.
Restart
Ze školy mě vyhodili a jsem za to ve finále vlastně rád. Poptal jsem se v softwarový firmě, kam jsem do tý doby chodil na brigádu a obratem mě vzali, programátorů je málo. Hrozně se mi ulevilo, pracovat je pro mě mnohem míň stresující než škola. To mi “odblokovalo” spoustu emoční energie konečně začít problémy opravdu řešit, ne jen doslova přežívat na antidepresivech. A tak je necelý půlrok poté, co jsem seknul se školou, vysazuju a nechybí mi.
Taky se v tý době poprvé svěřuju rodičům, což je reálně asi ta nejtěžší věc, kterou jsem za celou závislost udělal. Pořádně tomu nerozumí, ale aspoň to berou vážně a snaží se mě podpořit tak, jak umí. S tím, jak jsem starší se vztahy s rodičema i se ségrou postupně zlepšujou. Ostatně zrovna jí jsem to z rodiny řekl jako první. Tak nějak jako přípravu na to, až to řeknu našim. Rodiče se sice hádají pořád stejně, ale už si to asi tak moc neberu a většinou se zvládají nehádat aspoň když jsem kolem a poprosím je, aby to nedělali. Vím, že mě mají rádi, a já mám rád je, snažili se mi předat to nejlepší, aby “ze mě něco bylo”. To, že jim to vždycky nevyšlo, jim nemám za zlý. Jsou lidi a dělají chyby. Stejně jako já. Na to ale taky přijdu až časem.
Někdy v říjnu minulýho roku mám konečně dost prostředků na to, začít chodit na terapii a je to jedno z nejlepších rozhodnutí v mým životě. A i když změny, které mi do života přinese jsou velké, na záchranu mého vztahu nejsou dost rychlé.
S přítelkyní se po pěti letech rozcházíme, další vztah co padl za oběť pornografie. Zvládli jsme se rozejít jako dva rozumný lidi, bez hádek a obviňování a pořád mezi sebou máme hezkej vztah. Jen to tak muselo být. Hrozně moc jsem ji trápil bez toho, abych byl schopný nějaké výrazné změny a postupně jsme se jako partneři odcizili. Takhle máme oba naději, že to časem bude lepší.
„Když poznáte sebe, budete poznáni.“
Léčení probíhá v tomto posvátném prostoru uvnitř každého z nás…
Poslední rok se toho hodně změnilo. Ani ne tak venku, až na výjimky, ale vevnitř. Připadám si, že utíkám. Ještě nevím kam, ale poprvé v životě utíkám. Neplazím se, nestojím na místě. Na jednu stranu mě to hrozně moc děsí. Na druhou stranu je to změna s potenciálem vést lepší život. A to je risk, co jsem ochotný přijmout.
Bylo by to na ještě jednou tak dlouhý zápis, abych zvládl shrnout, co všechno jsem se na terapii naučil a odkud jsem musel kam dojít a nejspíš ještě dojdu. Naučil jsem se ale tři na sebe navazující a poměrně zásadní věci:
- Změna je možná.
- Lidé jsou nedokonalí a dělají chyby.
- Jsem člověk, dělám chyby, ale to nutně neznamená, že jsem špatný člověk.
Pro spoustu z vás to nejspíš nebude nic nového, ale pro mě uvědomění si těchto věcí na emoční úrovni narozdíl od intelektuálního pochopení znamenalo opravdovou změnu. Protože poprvé, co si ve svém životě pamatuju, jsem byl schopný podívat se sám do sebe. Být aspoň občas jen sám se sebou, s vlastními myšlenkami a naslouchat jim. A řídit se jimi. Dělat věci, které vnitřně cítím, že jsou správné. Zatím to nezvládám moc často, jednou, dvakrát do týdne si na dvacet minut sednout a zkusit si sám se sebou promluvit. Je to těžký, musím si na to nachystat prostředí, mít jistotu, že mě nikdo nebude rušit, být na to vyspaný, najezený, v dobré náladě, nebýt pod vlivem jakýchkoliv drog. Ale je to možný a já v ty momenty poprvé ve svým životě necítím tu děsivou, všesžírající bouři úzkosti uvnitř svýho hrudníku, co se mnou je, co si pamatuju. A já teď už vím, že se mnou být nemusí a s tím, jak mizí věřím, že zmizí i touha po pornu, protože už se před tou bouří nebudu mít potřebu schovávat.
