Ahoj, jsem Hanka, je mi třicet, mám dvě děti a jsem živým důkazem toho, jak závislost na pornu dokáže lidem zničit život. Zničit manželství, rodinu, zázemí, všechno.
Náš vztah trval 10 let a všechno vypadalo v pohodě, můj muž byl mojí první sexuální zkušeností, takže jsem neměla jiné srovnání. A zdálo se, že nám to klape. Po roce a čtvrt po svatbě se nám narodilo první dítě a od té doby jsem v intimní oblasti vnímala určitou neshodu. Samozřejmě jsem to přičítala porodu a tomu, že se tělo ženy po porodu mění. Hormony, nevyspání, péče o miminko a do toho náhlá ztráta blízké osoby. Vnímala jsem, že mi můj muž trochu vyčítá to, že už to není jako po svatbě. Zároveň to byla pro mě náročná doba, kdy sexuální život opravdu nebyl mojí prioritou. Postupně mi začal říkat, jak moc to pořád potřebuje a že „my muži to tak máme“ a já měla pocit, že jsem jeho manželka a měla bych mu vycházet vstříc a tím ho dělat šťastným. A tak jsem se opravdu snažila. Myslela jsem si, že ho ta intenzita časem přejde, srovná se to, on zvolní, já budu opět při chuti a bude to fajn. Jenže nebylo. Intenzita byla pořád stejná, postupem času chtěl vždycky zkoušet něco nového a postupně mě nutil do věcí, které jsem vůbec dělat nechtěla. Nestačilo mu jednou říct: ,,Ne”. Nestačil mu obyčejný jednoduchý sex. Zkoušel to znovu a znovu, až jsem vždycky nakonec udělala, co chtěl. Vyčítám to teď sama sobě, že už tehdy jsem to měla zastavit. Jenže když nemáte srovnání a stále vám někdo dává najevo, že to je normální a že to potřebuje, těžko se tomu staví na odpor. Zvlášť, když je to váš manžel, kterého milujete. Už tehdy jsem byla zneužívaná.
Opravili jsme dům, blížily se synovi třetí narozeniny a já ne, že bych toužila po dalším dítěti, ale nechtěla jsem, aby byl jedináček. Chtěla jsem mu dát sourozence a moje racionální uvažování mi říkalo, že je ten správný čas. Otěhotněla jsem hned první měsíc po nastěhování do nového a všichni jsme se těšili na nový přírůstek. Kdybych jenom tušila, co se bude dít, nikdy bych dobrovolně do dalšího těhotenství nešla. První tři měsíce mi bylo opravdu nevolno, ale přemlouvání ke styku bylo na denním pořádku. Ve čtvrtém měsíci, pamatuju si přesně den, kdy se to zlomilo, přešly žaludeční nevolnosti do obrovských bolestí pánve. Byly chvíle, kdy jsem si říkala, že dceru nedonosím, že to přece nemůžu vydržet. A i v těch chvílích manžel naléhal a sex byl pro něj nutností. A vlastně JEN nevnímal, že sex je to poslední, co bych v tu chvíli chtěla. Jenže tím, jak mi vtloukal do hlavy, jak moc to pořád potřebuje, jsem byla nastavená tak, že to musím nějak vydržet, že ho přece musím dělat šťastným. Zatínala jsem zuby bolestí a po tvářích mi tekly slzy. Ale ani to ho nezastavilo. Došlo mi, že jeho uspokojení je důležitější, než jeho žena. Ano, nechala jsem se znásilňovat. Vůbec jsem si ale tehdy nepřipustila, že by se mohlo jednat o znásilnění. Je to přece můj manžel.
Upřednostnění partnera před sebou
Jediné, co jsem si z této zkušenosti odnesla bylo, že jsem přestala říkat Ne. Vzdala jsem to. Vzala jsem za své, že když jsem se mu celá odevzdala, že jako manžel může nakládat s mým vlastním tělem a s mou sexualitou. Jenže tohle způsobilo to, že jsem si začala postupně připadat jako jeho majetek. A tak mě napadaly myšlenky, že jsem špatná manželka, že si za to můžu sama. Kdybych se chovala jinak, manžel by mě nezneužíval. Teď už ale vím, že příčina takového jednání tkví v něm, nikoli ve mně.
Narodila se nám krásná zdravá dcera. Opakovalo se to samé, co po prvním porodu, možná trochu intenzivněji. Ale já se prostě snažila to vydržet! V domnění, že to určitě zase jednou bude hezké. Jenže moje tělo mi postupně začalo dávat najevo, že něco není v pořádku. Ani po dvou letech od porodu jsem nedokázala normálně fungovat. Vůbec to tam dole nedrželo, inkontinence se zhoršovala a při prudkém pohybu jsem měla pocit, že ze mně vypadnou všechny vnitřnosti. Měla jsem za to, že je to gynekologický problém a i muž mi dával najevo, že bych se sebou měla něco dělat. Jenže to gynekologický problém nebyl. Všechny tyto moje potíže totiž rázem odezněly ve chvíli, kdy jsme spolu přestali spát. Ale teď už předbíhám.
První uvědomění
Začínala jsem být čím dál víc nešťastná a nevěděla jsem proč. Nemohla jsem na to přijít. Cítila jsem se špatně, když on byl v našem vztahu tak šťastný, jak sám říkal. Pořád jsem hledala chybu v sobě. Protože já jsem přece byla ta, kdo neměl chuť, já jsem byla ta, kdo měl zdravotní problémy…. Všechno pořád ukazovalo na mě. Dřív nebo později by to prozření asi přišlo, ale možná bych to ještě nějaký ten rok vydržela, snášela a obviňovala se. Díky Bohu přišel náročný podzim, shodou okolností se toho sešlo postupně tolik, až to bouchlo. Vypadalo to na první pohled na běžnou manželskou krizi. Jenže on opět ve chvílích, kdy jsme byli rozhádaní a vyvěralo na povrch spousta zranění, byl potřeba čas na jejich zpracování, tak i v té chvíli mu šlo zase o sex. A já byla naštvaná, nerozuměla jsem tomu, jak je to možné! Že pořád myslí jenom na to, i když se hádáme! A pak v okamžiku mého pokusu o odmítnutí naštvaně řekl: „Ale já to potřebuju, protože se tím ukliďňuju!“
Tahle chvíle odšpuntovala vír emocí a pocitů a uvědomění toho, jak se už dlouho cítím. Používaná! Jako hračka. Jako nějaká cetka, kterou někdo používá, jak se mu zachce. Jako majetek.
Tak já jsem tady na uklidnění?
Během těch dalších týdnů jsem hodně bojovala sama se sebou. Najednou se na povrch dostávaly ty emoce a pocity, které jsem hodně dlouho a hodně hluboko potlačovala. Konečně jsem sama sobě přiznala, že se cítím zneužívaná a omezovaná. Stále se mi vracely myšlenky na druhé těhotenství, kdy jsem si připadala jak znásilňovaná. A pořád jsem to nechtěla sama sobě přiznat. Přiznat, že bych mohla být znásilněná vlastním manželem.
O tom, co to se mnou dělalo, když jsem si dokázala připustit, že jsem obětí znásilnění a sexuálního zneužívání, by vyšlo na nejeden další obsáhlý článek, takže o tom třeba jindy. Teď jenom ve zkratce.
Ztráta „ideálního“ života
Můj život se sesypal. Byly chvíle, kdy jsem nedokázala nic, jen sedět a zírat do prázdna, žaludek se mi svíral, srdce křičelo bolestí a já se nedokázala ani pohnout. Začalo to uvnitř hrozně bolet a já měla pocit, že ta bolest nikdy neskončí. Ztrácela jsem kontrolu nad svým životem, byla jsem rozzlobená sama na sebe a zároveň bezmocná s tím cokoliv dělat. Pořád jsem tomu nechtěla věřit. Pronásledoval mě, a stále pronásleduje, strašně hořký pocit, že už nikdy nebude nic jako dřív.
Z té spořádané ženské, co má na první pohled život ve svých rukou, je zajištěná, má stabilní rodinu, vychované děti a našlápnuto na dobrou kariéru se stala troska, která ztratila, co se dalo.
Svíral mě pocit, že je mi třicet a mám docela zničený život. Protože nejen, že se nám zhroutilo manželství a rozpadá se rodina, ale protože si ani neumím představit, jestli bych kdy byla ještě schopná zažít nějaký normální vztah.
Porno jako viník
Ale zpátky k té třešničce na dortu. Po více než půl roce jsem o tom dokázala, i když s obrovským pocitem studu, začít nahlas mluvit. S těmi nejbližšími. A v tom okamžiku se mi začali otevírat lidi, kteří se také setkali se zneužíváním a sexuálním násilím. Začalo se dost opakovat téma pornografie, a mně to nějak hlodalo v hlavě. Myslela jsem si, že tohle je téma, které jsme si vyřešili ještě před svatbou. Vlastně mě to za celou dobu, co vyvstanul tento náš problém na povrch, vůbec nenapadlo. Tak jsem se ho na to přímo zeptala. Teprve v tuto chvíli zapadl poslední dílek této skládačky.
Ano. Naše manželství zničila jeho závislost na pornu a sexu. Smála jsem se sama sobě, jaká jsem neskutečně naivní kráva. Jak velká byla moje důvěra, když mě to za celou dobu vlastně ani nenapadlo. Myslela jsem, že už nemůžu být víc pokořená. Ale byla. Ten paradox. Nejen, že jsem byla zneužívaná, znásilněná a manipulovaná. Ještě ke všemu se to všechno dělo právě proto, že jsem byla několik let virtuálně podváděná. Uvědomila jsem si, že to, co ze mně zbylo, je díky jeho závislosti na pornu. Ta se pak promítala do našeho vztahu a postupně ho po malých krůčcích celý zničila.
Naše manželství bylo od začátku falešné. Ještě více to umocnilo můj pocit frustrace a ztráty veškeré vlastní důstojnosti. K čemu jsem vlastně byla? Obrovsky to zranilo moje srdce. A nejvíce to, že my tady téměř tři čtvrtě roku řešíme zásadní problém našeho manželství – sexualitu, a on mi není schopen za celou tu dobu přiznat, že v tom hraje roli jeho téměř dvacetiletá závislost na pornu. A ještě se mi celou dobu dokáže dívat do očí a mluvit o manželském slibu.
To, že je závislý člověk, si samozřejmě vůbec nepřipouštěl. Má tak obrovsky pokřivené vnímání reality, že zpětně vůbec nedokázal reflektovat to, že ty věci, které viděl v tom “svém pornu,” přenášel do našeho manželského života a zatáhl do toho i mě. Zničilo nám to manželství, rodinu a mě jako člověka.
Vkročení do nového života
Musela jsem ho naprosto odříznout ze svého života. Jednou přirovnal tuto, podle něho „krizi“ našeho manželství, ke zlomené ruce. Že nerozumí, proč tu ruku chci okamžitě uřezat a nesnažit se o léčbu. Odpověděla jsem mu, že amputace je někdy jediná možnost, jak přežít. A já se rozhodla přežít!
A jediné, co vím je, že už nikdy nechci být součástí jeho pokřiveného světa. Je mi to líto.
A proč vám to celé píšu? Ze strachu.
O svoje přátele, kteří se mi dokázali otevřít a přiznat, že s pornem také bojují a já nevím, jak jim pomoct. Protože není tak těžké mluvit o sobě, ale těžké je mlčet o ostatních, protože nechci ztratit jejich důvěru.
A o svoje děti. Protože nevím, jak je ochránit. Chtěla bych se tak moc aktivně podílet na prevenci proti zneužívání, ale nevím jak. Je to pro mě samotnou stále hodně bolavé téma. Jen vím, že mlčet mi nepomáhá.
A z odhodlání. Z rozhodnutí, že vykročením do nového roku už nechci dál mlčet. Protože ticho neléčí.
