Mé jméno je Denisa a k pornografii jsem se poprvé dostala v sedmé třídě, kolem čtrnácti let. Byl to čas, kdy jsem teprve začala dospívat a objevovat změny ve svém těle i mysli. Zároveň to bylo období, kdy jsem se cítila velmi osamělá. Naše rodina nikdy nebyla příkladem, co se týče lásky či vzájemné podpory. Moje maminka byla emočně odtažitá, a tak jsem spíš hledala blízkost mezi kluky a kamarády. S kamarády mužského pohlaví jsem si často rozuměla lépe než s dívkami.
Porno jako útěk do jiného světa
Asi v sedmé třídě si ze mě kamarád udělal legraci a poslal mi odkaz na porno. Byla jsem zvědavá a zkusila to. Zprvu jsem se na něj nedívala pravidelně, bylo to spíš něco, co jsem objevila a nechala být. Ale postupem času mě to začalo přitahovat. Pamatuji si, že už tehdy mě nezajímal tolik sexuální obsah samotný, jako spíš pocit, který to ve mně vyvolávalo. Byl to útěk do jiného světa, kde jsem měla pocit jistoty a kontroly.
Tento pocit mě přivedl k videím s intenzivnějším obsahem, hlavně BDSM. Fascinovala mě symbolika dominance a podřízenosti. Jako člověka, který už v té době pokukoval po studiu ve zdravotnictví, mě navíc zajímalo, jak erotické pomůcky fungují, což mě k tomuto typu obsahu ještě více přitáhlo.
Závislost, která mě pohltila
Pornografie se pro mě postupně stala každodenní závislostí. Trávila jsem sledováním videí hodiny denně, a to i na rodinných výletech. Pamatuji si konkrétně jeden den, kdy jsem se od obrazovky nedokázala odtrhnout celé odpoledne.
Tento zvyk se mi začal vkrádat do každodenního života, ovlivňoval moji náladu a způsobil, že jsem se uzavírala více do sebe. Nástup na střední školu byl pro mě obrovským stresem. Sebevědomí mi kleslo na podlahu a psychické problémy se zhoršily.
Uvědomění si závislosti
Ve druhém ročníku jsem měla štěstí na jednu kamarádku, která mě přivedla do církve. Tam jsem poprvé zažila pocit opravdové komunity. Lidé se měli rádi, starali se o sebe navzájem a nabízeli podporu. Pro mě to byl nový a inspirující svět. Začala jsem si uvědomovat, že útěk k pornografii není zdravým řešením problémů. Přesto jsem nebyla schopná s tím přestat.
Ve třetím ročníku jsem ovšem začala vztah s o čtyři roky starším klukem, který mě podporoval ve sledování porna. Viděla jsem v něm lásku života, ale zároveň jsem si uvědomovala, jak moc je tento vztah toxický. Později jsem pochopila, jak byl náš vztah jednostranný, ba dokonce že on v tom vztah neviděl nikdy a mých citů jen zneužíval.
Osvobození od toxického vztahu a pornografie
Po neúspěšné maturitě jsem nastoupila do práce, což mi pomohlo stabilizovat psychický stav. Práce mi dodala pocit seberealizace a stabilitu, kterou jsem tehdy potřebovala. Současně jsem ukončila vztah s oním klukem, který mě stahoval dolů, a pochopila, že pornografie je závislost, která mi ničí život.
Toto rozhodnutí pro mě bylo zásadním bodem zlomu. Začala jsem hledat způsoby, jak se z této závislosti dostat. Obrátila jsem se na organizaci NePornu, vyzkoušela kurz „30 dní bez porna“, ale nejvíc mi pomohlo spojit se s vykazatelnostním partnerem a vyhledat odbornou pomoc.
„Změny nejde dělat najednou, ale krůček po krůčku”
Práce na sobě byla náročná. Spouštěče byly stále kolem mě – v práci i na sociálních sítích. Na začátku terapie jsem si ani neuměla představit, jak velký vliv na mě tyto faktory mají. Moje psycholožka mi pomohla postupně rozklíčovat, co přesně mě táhne zpět k pornografii, a naučila mě, jak se s těmito spouštěči vypořádat. Po půlroční terapii jsem viděla obrovský posun a pokračuji v ní doteď. Blokovací programy mi pomáhají, a i když občas přijde relaps, věřím, že má cesta směřuje ke svobodě.
Velkou podporu jsem našla také v rodině, i když vztahy s rodiči zůstávají složité. Když jsem svému tátovi řekla, že chodím k psychologovi, nabídl se, že mi bude terapii platit. Bylo to pro mě překvapující vyjádření podpory, protože naše komunikace dříve nebyla tak otevřená. Tento krok mi dodal pocit, že na své cestě nejsem sama.
Dnes jsem schopná vydržet několik týdnů bez porna. Vím, že nejsem na konci cesty, ale naučila jsem se, že změny nejde dělat najednou, ale krůček po krůčku. Každý malý úspěch mě posouvá blíž k mému cíli. I když stále občas bojuji, například s obsahem na sociálních sítích, vím, že mám nástroje a podporu k tomu, abych mohla zvítězit. Věřím, že jednoho dne budu moci říct, že jsem tuto kapitolu svého života definitivně uzavřela.
